Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Madgod - Madgod

MadgodMadgod

Jirka D.10.1.2015
Zdroj: CD v paper sleeve obalu, promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Pár světlých momentů a jinak krajský standard, víc po mně nechtějte.

Madgod jsou ze Šumperka a jejich aktuálně vydaných sedm skladeb na kompaktním disku je jejich první nahrávka, která se dostává za hranici 30 minut. O 180 vteřin. To vše v čistě papírovém, ručně ilustrovaném obalu, s velkou hromadou textů a myšlenek, které jsou souhrnně uvedeny na přiloženém letáčku a v nichž se na adresu Boha stvořitele nešetří sarkasmem a ostrými slovy spravedlivého hněvu. Promyšlené? Vítejte v českém undergroundu!

 

Přiznám se, že tyhle teologické sklony podzemních kapel mi přišly v naprosté většině případů minimálně hloupé a pocit trapnosti bylo asi to jediné, co jsem si z nich odnášel. K mému prozatímnímu favoritovi v podobě katastrofy jménem Mean Messiah dnes tedy přidávám Madgod a pro ilustraci cituji pro někoho možná logický závěr úvahy nad sedmidenním stvořením světa: „V tom případě to dokonalé a všemocné individuum nemůže být nic jiného než retardovaný sociopat s mentalitou pětiletého dítěte, který se při jedné neškodné bezrozměrné masturbaci na zabití nekončeného času nějakým omylem stal rodičem, oplodniv sám sebe.

 

Nechme ale teologie a úvah o tom, jestli se raději kamarádit s Bohem, nebo Darwinem a přibližme si hudbu bez filozofického pozadí. Madgod sami sebe řadí někam mezi metalcore a thrash metal s přesahem do všech možných odstínů a barev, s čímž lze bez problému souhlasit. Metalový základ je zřejmý, řada pasáží se dere vpřed v přímočarém groovy směru, vokál se blíží hardcoru, místy lze zaslechnout nu metalovou rytmiku (Vengeance), silnější melodiku a veselejší refrény, výrazně kontrastní oproti ostřejším slokám. Nazvěme to třeba metalcore, ale překážkový běh po pražcích kytar a rytmické zasekávačky nečekejte, tolik techniky na albu není.

 

Pokud bych měl desku přiblížit jedním adjektivem, volím „nevyrovnaná“. A to ve všech ohledech. Baví mě jednoduché groovy skladby, třetí „Coward“ má spád a koule, a i když nic nového nevymýšlí a patří do kategorie „zatřepat šiškou a jít domů“, poslouchá se dobře. Vedle toho je řada míst vyloženě smysluprostá, delší skladby jsou nastavované, kompozičně nezajímavé a ke konci poslepované bez zřejmého účelu. Příkladem budiž pátá „No Salvation“, ale především druhá „Between Love And Hatred“, která ke konci naprosto ztrácí dech a jejíž úplné finále kapelu posílá zpět do nejnižší soutěže.

 

A tak je to se vším. Kytary občas drhnou ty nejtriviálnější riffy, aby se sem tam vytáhly s poměrně slušnou melodickou linkou nebo sólem. Zpěvy jsou provinční standard, který se místy posune do zajímavosti (refrén v „The Enemy“) nebo do naprostého zmaru (rapovaná pasáž ve zmíněné „Between Love And Hatred“). K tomu si přidejte úvod skladeb typu „nářez a řev“, kterým začínají asi všechny kapely při prvních pokusech ve zkušebně, velmi zajímavý baskytarový moment v „The Enemy“ a mizerně nazvučené bicí, kterým chybí jakýkoliv výraz a hloubka (hlavně bubnům). Je to prostě jak na houpačce.

 

Takže závěr? Přes těch několik světlých momentů se nemůžu zbavit dojmu provinčnosti a zaměnitelnosti, jenž mi Madgod řadí ke kapelám, které od sebe rozeznávám stěží. Můžete hledat chybu na mé straně a myslet si, že nemám smysl pro underground (přišlo mi nedávno do mailu něco v tom smyslu), ale takový už je stav věcí a lepší to nebude. Spíš naopak.

 

Madgod CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky