Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mannveira - Vítahringur

MannveiraVítahringur

Victimer26.7.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Vyprahlá hornina, těžkotonážní a mdlá, v disonanci se pohybující hmota. Psychedelie, zatuchlé rytmy, studená epika. Ano, jsme na Islandu a Mannveira se drží ostrovního kopyta.

Island je nevysychající studnice horkých pramenů, studeně nádherných scenérií a v neposlední řadě také nově vznikajících metalových kapel. Těch je najednou jako hub po dešti a snad se jich v brzké době nezačneme přejídat. Jak se v tomto směru povede blackmetalové úderce Mannveira, to je zatím taková malá neznámá, začarovaný kruh, nebo-li Vítahringur. Tak zní název debutového alba kapely a je zřejmé, že se dostaneme na dotek temnému podzemí, nehumánní mystice a v případě Mannveira až k doomově laděné disonanci. Ano, black metal těchto borců je bolestně dusivý a jeho časté pomalé tempo vyzývá k záhrobní tématice.


Recept je ale prostý. Kdo se rád nachází ve společnosti kapel Sinmara, Misþyrming nebo Svartidauði, jistě si rád na vlastní kůži zkusí také sírou zanesené koridory Mannveira. Ještě by při poslechu jejich debutu bylo vhodné zmínit další surové ostrovní kutaly Andavald. Právě s touto bandou jsou Mannveira personálně nejvíce provázáni, i když jsme na Islandu a prakticky to samé by se dalo říct třeba o Wormlust. Tamní scéna je velká co do kvality, ale nakonec vždycky dojdeme k tomu, že ji zas tolik lidiček netvoří. No a je to. Zrovna jsme probrali ta zásadní jména a ani to nebolelo. Jak jsem uvedl, je to prosté.

 


Bude nám přesto vařit krev v těle? Dostane znovu nažrat náš věčně nenasytný limbický systém? Mannveira jsou dle očekávání těžším oříškem. K jeho rozlousknutí je potřeba být při síle, ale sama kapela nečiní z ucpaných pórů podzemí vyloženě nepřekonatelnou překážku. Těžké sousto, ale dá se strávit, navíc se v tom těžkém oparu nešetří melodiemi, které sem tam hezky vykreslí hezkou linku do éteru. Věčný to boj i charisma doby. I Mannveira se pouští do disonantních vírů a rychlejších vzývání komnat mysli i reálu, ale je to pomalé a střední tempo, co albu dominuje a poukazuje na jeho plazivost. Ačkoliv se na desce objeví i animální vztek a rychlé pasáže, celkově má náboj Mannveira do dravosti daleko. Na prvním místě jsou suchopárné pohyby ve tmě, zkostnatělé výjevy v dutinách země a něco hodně lepivého na našich podrážkách. Podobně jako třeba právě u Andavald mě to pomalé tempo stále facsinuje, a to i přesto, že všechny jeho průvodní znaky jsou důvěrně známé.


Kámen úrazu je logický. Moment překvapení je v případě kování zlovolného tělesa Mannveira složité hledat. Je třeba se spokojit s tím, jak (ne)obratně kapela rozrývá zeminu, jak je schopná narovnat svá ohlá záda a kdy si dovolí víc, než jen následovat stokrát prošlapanou trasu. Tady to záleží na nastavení jednotlivce. Jak dalece se domnívá, že je autorství kapely něčím výjimečné. Jak věrně a hluboce dokáže procedit na zemský povrch tu černou hmotu, skrz kterou k nám hovoří. Vítahringur nabízí hned několik opravdu lukrativně nemocných míst, kde se rytmika doslova topí v morbidní dušnosti a navození patřičně svízelné situace má svůj styl. Ale za moment se zase sklouzne tam, kde to už každý zná a ... v mém případě je to někdy až ubíjející.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/mannveira%20band.jpg


V jistém ohledu je Vítahringur skvělá práce, potvrzující vysoký standard islandských kapel, snad i přislib do budoucna. Taky je to už ale poměrně unavující přehled typické a předvídatelné tmy na pokračování. Já už jsem vnitřeně nastaven si pečlivě vybírat a při jakékoliv dalším nezemském pokusu z ostrova aktivovat obranný krunýř. Emoce už zkrátka nejedou na 100%. A ani nemůžou, vrací se pořád tam, kde už to dobře znají a podle toho se taky projevují. V kostce asi takto - nic světoborného se neděje, byť i Mannveira dokazují, že je jim takto laděný metal souzen. Stavím se k nim ale o poznání odměřeněji a myslím, že je to normální.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

kubánec / 26.7.21 10:47odpovědět

Přesně jak popisuješ nahrávku, na mě působili, když jsem je viděl na Islandu. Trochu nuda (což mi neva), ale ubíjející a dusivé až za hrob.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky