Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Obávat se tuctových postupů a nicneříkajících bludů ze tmy všeho druhu není na pořadu dne. Otěže drží pevně v rukou léty prověřená a okultismem prostoupená norská škola. V hlavní roli se objevují Mare, kapela, jejíž základní kámen byl položen již roku 2003 a od té doby byly jeho jménem chrlena na svět pouze menší dílka a vydání regulérního alba se zdálo být kapele zapovězeno. Až do dneška. Ebony Tower je debutem kapely, letitým spřádáním temných kontur cesty, po které se Mare už kdysi vydali. Zrovna tak jest propojením anti-religiózně obtěžkaných chmur, špíny a vznešené epiky, která povyšuje tohle dílo do kategorie výpravných průvodců temnotou. Jako provokace všem černoprdelníkům, jako záhrobní tanec nad jejich hroby uvnitř ebenové věže.

Pro neznalého k věži vedoucích pěšin bude album působit jednotvárně, splývat v jeden monolit, do jehož struktury je složité proniknout. Kromě baterky a odhodlání je třeba vybaviti se také vnímavým ústrojím určeným pro vstřebání větší porce negativních vykreslení zlých představ, v nichž hlava bloudí tmou, vidí jen obrysy a skrze ně definuje další a další body alba. Ebony Tower je, přes prvotní dojem ustrnutí v jedné děsivé poloze, výpravným dílem plným zvratů, dramatizací a náladově mrzkých kombinací, při jejichž vyslechnutí budete raději v jejich blízkosti, než o samotě před branou věže, kde se ze zdí ve víru divoké vášně proplétají paže mrtvých nešťastníků s hadími strážci tvrze.

Poslech alba je totiž dobrodružstvím, k němuž je nutné se pořád vracet. Stejně jako je choré a postavené do opozice všem dobrým úmyslům světa, je také velmi chytlavé a ve vší ponurosti dobře stravitelné. Vládne mu zlořád, nikoli chaos a disharmonicky sonická vřava. Ebony Tower je epická prohnilost, místo, kde umírají v temném labyrintu chodeb padlé hvězdy a kde hoří plameny vášně. Mare fungují jako krotitelé jejich vizí, jež oddaně následují a jejich děj velmi poutavě vypráví.

Pětice skladeb zanechává silný dojem. Osobně dávám přednost takto orientovanému zhudebnění zla, než abych se potácel v neprostupnosti protichůdných riffů, jimž stejně většinou vládne silná aura, aby tato nepochopení sčísla v jeden dominantní chřtán. Mare nelpí na tom být nepřehlední a obtížně identifikovatelní. Tahle poloha jim není vlastní. Vokalista využívá chrámových ozvěn a hrdě sesílá na zem jedno nesvaté slovo za druhým. Nač sípat a vylézat z děr mezi stromy, když je k mání dominantní stavba a v ní pohodlný trůn.

Nechci srovnávat a kazit čtenářům dojem, ale současné Mare vidím jako spojení dávných norských uskupení, okultních necromantiků Nightbringer a i když se to bude možná zdát bláhové, cítím i dotek starých alb Master´s Hammer. Asi to bude tou výpravností a důrazem na choré melodie, které jsou podávány s naprostou samozřejmostí. Svobodná duše poutníka jest vehnána do děsivých zákoutí mysli, ve kterých vládne surová vznešenost a přijatelně vyzívavá obskurnost. Takový je dnešní den, plný nesvatých přikázání. A Mare jsou démoni, kterým věříte každé slovo.