Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Únor 2012. Jsou to skoro přesně čtyři roky, kdy jsem narazil na tuhle kapelu, což je svým způsobem ostuda. Maserati hrají už skoro šestnáct let, mají za sebou zajímavý vývoj a vzestup, mají velmi unikátní zvuk, ale rovněž zkušenost se smrtí jednoho z nich. V listopadu roku 2009 je a nás všechny za dramatických okolností opustil bubeník a tahoun Jerry Fuchs. Tehdy jsem je nesledoval a víte jak – co nezažijete přímo, zpětně pak doháníte tak nějak polovičatě a teoreticky. Někteří mluví o jakémsi předělu, o období s Fuchsem a bez Fuchse, o žánrové otočce a lehce odlišné cestě. Možná, přít se nechci.

„Rehumanizer“ je nová deska, nových čtyřicet minut a soudě podle předchozího alba nových čtyřicet minut v zajetých kolejích. Muzika Maserati je opět nástrojová i kompoziční jednoduchost, ale maximum atmosféry, která se rozhodně neomezuje na oběžnou dráhu Země. Maserati je vesmír, volný prostor ozvěn, zvuků a fantazie zdánlivě bez hranic. Maserati je post-rocková svoboda, která se nebojí světel tanečního parketu, ani uvolněnosti psychedelických dálav. Vše v jednom, v harmonickém celku a posluchačsky přívětivém balení.

Téměř výhradně instrumentální projev Maserati by šel snadno rozebrat na součástky, oddělit komponenty bicích a basy od kytarových efektů a elektronických smyček, a začít přemýšlet nad tím, jak to celé v základu funguje. Možná bychom došli k tomu, že minimálně rytmická sekce jede velmi jednoduše a čest bubeníkovi za jeho výdrž hrát neustále to samé. Stereotypně, pravidelně a hypnoticky dlouho. Došli bychom možná ještě k dalším zjištěním, ale to hlavní by nám nejspíš uniklo. Hlavní je totiž celkový obraz a technika, jakou byl namalován, je v tomto případě vedlejší. Úplně postačuje stát tři kroky před ním, vnímat jeho souhrnnou náladu, soulad barev, harmonii jeho stavby a neznámé galaxie, do nichž nám otevírá dveře. Dívat se malíři pod ruce a sledovat tahy štětce znamená připravit se o zážitek.

Možná už z toho tak nějak cítíte, že Maserati pro mě představují odpočinkovou muziku pro poslech, během kterého je prioritou relaxace a beztížný stav myšlenek. Přesně to od této čtveřice očekávám, dostávám a víc nechci. Tím ani v nejmenším netvrdím, že Maserati považuju za pouhé kulisáky, protože ničím takovým nejsou nejen pro mě, ale troufám si tvrdit i v obecně platném rozměru. Z jejich projevu se společně s Fuchsem možná cosi vytratilo (i když první posmrtná deska „Pyramid of the Sun“ mi přijde skvělá), ale stále toho zbylo dost. Nikdy nebudu schopen si zapamatovat jednotlivé skladby a v slepém testu kteréhokoliv songu z aktuální či minulé desky bych jasně pohořel. S výjimkou End of Man je nerozeznám. Ale stejně tak mi tato podobnost napříč deskami i skladbami nikdy nebude vadit. Je to jejich výraz, jejich zvuk a ve svém důsledku i jejich kouzlo a jeden z důvodů, proč lze Maserati považovat za výjimečné a unikátní zjevení.

V tomto kontextu „Rehumanizer“ bez problémů zapadá do sledu diskografie a pro ty, kteří něco takového očekávali, představuje i jistotu prožitku bez rizika, že šlápnou vedle. Lze namítat, že Maserati postupem doby zjednodušili a že se stali svým způsobem předvídatelní. Lze hledat pět rozdílů mezi posledními dvěma alby a může se nám z toho snadno zatočit hlava. Lze toho hodně. Přístup prostého poslechu bez vedlejších úmyslů je ale v tomto případě tím nejpřirozenějším a nejjednodušším způsobem, jak si desku užít. Jakkoliv paradoxně to v dnešní naddimenzované době může vypadat.