Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mazikeen - The Solace Of Death

MazikeenThe Solace Of Death

Bhut7.11.2020
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Nejprve odstřihneme bonusové skladby, poté se zahrádkářskou vervou ostříháme nežádoucí výhonky patetičnosti a podobného balastu. Výsledná koruna takového keříku je pak již plně optimální a příjemná.

Podle metalového archivu hrají Mazikeen symfonický death/black, ale když rozkliknete příslušné oddělení s výčtem členů, ani jeden z nich nehraje na symfonický nástroj. Záhada? Ne, jen obecný trend nazývat klávesové podkresy jako symfonii. Bohužel pro Mazikeen ani zde však nevidím zcela určující paralelu. Zkuste třeba srovnání s Dimmu Borgir na Puritanical Euphoric Misanthropia. Ten rozdíl je fatální.

 

Deska The Solace Of Death je prvotní velkou nahrávkou kapely po cca sedmi letech existence. Čas zjevně uzrál. Co nám tedy nabízí? Vcelku nic zásadního, přesto poměrně přemýšlivého a proměnlivého. Zajímavostí určitě bude hned první trojice skladeb, které jsou rozmáchlé a snaží se být i komplikované a věru bohaté. Co však okamžitě začne bušit do uší, je zase zvuk kopáku, který je ještě intenzivnější a věrohodnější zvuku, který jsem nedávno popisoval u Black Crown (třetí odstavec, třetí a čtvrtá věta). Nebýt tohoto třepetání vynikla by více snaživost zbytku kapely. Ale je mi jasné, že se soubor chtěl vyprsit právě s bubeníkem. Tím je totiž nějaký Marco Pitruzzella, který má na kontě angažmá v dalších sto padesáti kapelách. Že ho neznáte? Já nereagoval jinak, přesto tenhle chlapík od roku 2013 bubnuje v Six Feet Under. Ano, to je ta kapela, která neustále vydává předělávky starých písní a pak také nějaká svoje alba, kdy to poslední, co se mi líbilo, má už na krku sedmnáctiletou existenci. Tím samozřejmě nechci brát zásluhy a řemeslný um uvedeného tlučmistra, jen tu tak filozofuji nad souvislostmi.

 

 

Mazikeen po třech vcelku zajímavých úvodních skladbách s delší stopáží dokázali úspěšně navnadit a nebudu lhát, že i zaujmout, byť ty šlapáky jsou prostě směšné (pro mé uši samozřejmě). Jenže pak přijde takové plácání se v patetičnosti a soubor několika kratších skladeb, kdy při rychlém sledu nejsem schopen se orientovat. Irituje mě příliš dlouhé sólo na pseudoklavír a vztek, který bych jindy nabyl od jiné death/blackové smečky, přichází ze zcela jiného úhlu hudebního dějství. A než se člověk naděje, je tu závěrečná plejáda čtyř coverů. Sakra proč? Z dvanácti skladeb je tak skutečně jen pětice samonosná, odolná a mnou vyzdvihovaná. Zbytek tvoří nebetyčnou vatu.

 

Zmíněné čtyři coververze mají udělat dojem na blackmetalového fanouška. Vytahávají totiž kvalitní skladby, které jsou pro mnohé hotovými hymnami. Snadný terč? Zvyk ze Six Feet Under? Jedno se jim ale musí nechat. Vyznění je od originálu odlišné a více deathmetalové. Řekl bych, že i rychlejší a místy přizdobené novými aranžemi. Takže po stránce invence vlastního otisku do cizího materiálu jde o správně zvládnutý level. Ale proč kapela, která svou desku postaví na komplikovanosti, bohatším průběhu a celkem solidní feelingu najednou přetočí kormidlo v zábavný revival? Záhada a samé otázky.

 

 

V konečném důsledku je debut Mazikeen vlastně pozoruhodným úkazem. Je na něm totiž načrtnut hned několikerý úhel pohledu na skupinu jako takovou a rovněž i nastíněno několik dalších možných cest budoucího vyznění. Bude to svědomitý, dobře promyšlený black/death s podporou kláves? Bude to snaha o patetičnost, epičnost a průnik do síťovaných oděvů fanynek? Bude to další Graveyard Classics?

 

Um se zastavil v půli cesty, což je škoda. Trochu lépe rozvinout vlastní nápady a vnést do nich správnou atmosféru okleštěnou o rozmáchlou touhu nahradit orchestr – to by mohla/měla být příští meta.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky