Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
MMTH - Infinite Heights

MMTHInfinite Heights

Jirka D.27.11.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od Chrise Breuera
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Instrumentální rock ve své nepředvídatelnější a nejnudnější podobě.

Na severozápadě Německa funguje od roku 2016 kapela MMTH, která v roce 2017 vydala svůj dlouhohrající debut Paternoster a od té doby nic. Tedy nic až do letošního listopadu, kdy po dlouhých letech přichází druhé album, jehož jednatřicet minut sice dosahuje obecně respektované hranice pro nahrávku dlouhého formátu, nicméně i přesto vzbuzuje otázky, jestli je to po těch letech dost. Pokud bych měl mluvit čistě za sebe, tak je, protože i ta půlhodina je délka, kterou přežít znamená něco v sobě zlomit, udusit a pošlapat.

 

Nejde vůbec o to, že by album Infinite Heights, které má minimálně za mě krásný obal, obsahovalo nějakou vysloveně hrůzu, nic takového. Obsahuje instrumentální rock, který po formální stránce má všechno na svém místě. Někdo by řekl instrumentální post-rock, ale kapela sama se tomu „post“ vyhýbá a na svých stránkách k tomu dodává, že jsou víc groovy, víc klasický rock, méně cinematic a méně klišovité tremolo kytary. S čímž docela souhlasím a dodávám, že navíc k tomu jen velmi mírně využívají gradaci (prakticky vůbec) a celkově hru s emocemi, kterou instrumentální post-rock umí a mezi námi mu při absenci zpěvu ani nic moc dalšího nezbývá. No a přesně takhle dopadli MMTH, kteří sebrali to nejzajímavější, co žánr dokáže nabídnout (protože klišé), a zbylo jim ... a zbyl jim kopec nudy.

 

MMTH band

 

Poslech desky je taková lehká procházka bez myšlenek, bez ambicí cokoliv řešit, čímkoliv se znepokojovat, cokoliv od kohokoliv čekat. Najít tenhle vnitřní smír je pro mě jako posluchače v podstatě neřešitelná výzva, protože lehké náznaky (třeba změna efektu na kytaře) neustále vytváří dojem jakéhosi očekávaní, vygradování, které už už musí přijít, a ono pořád nic. Album zůstává pouze u těch náznaků, kapela klouže po slibných motivech a nerozvíjí je, spokojuje se s málem. Přitom třeba skladba Relais má několik výraznějších pasáží (a pak že žádné tremolo...), místy jako by mi zavál vítr Long Distance Calling, než to celé zase zhasne a lenošně se převaluje dál. Mluvil tu někdo o promarněných příležitostech?

 

Při tom všem neslyším ani nějaký jasně identifikovatelný rukopis kapely, vlastní otisk, na základě kterého bych řekl fajn, nejsou jako všichni ostatní, vyhýbají se zaběhnutým šablonám a zvyklostem, ale zase tohle, tohle nemá nikdo další. Kdepak. Infinite Heights z tohoto pohledu vychází jako naprosto jednoduchá, předvídatelná deska instrumentální rockové muziky, která nenabízí žádnou přidanou hodnotu, žádný patent na nápady, na vlastní zvuk, ale třeba i na vlastní podivnost a zvrhlost. MMTH jsou zoufale průměrní, zaměnitelní s jakoukoliv žánrovou kapelou a současně při záměrné absenci alespoň těch žánrových klišé i zoufale nudní.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky