Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nebyl jsem nikdy příliš velkým fanouškem německých Morgoth a paradoxně se mi líbila víc tolik zatracovaná labutí píseň „Feel Sorry for the Fanatic“ než třeba „Odium“. Nejoblíbenějším dílem Morgoth ale stále zůstává monstrózní veledílo s krátkou stopáží „The Eternal Fall“. Zde už byl znát citelný odklon z undergroundového světa směrem k první lize death metalu. Tam sice nakročili až s debutem „Cursed“, ale mě se tenkrát líbila právě ta dřevní, brutální těžkotonážnost, válcující vše živé na padrť. „Cursed“ byl už poněkud uhlazený a s „Odium“ nakročili do experimentálnějších, byť stále tvrdých vod. „Feel Sorry...“ se mi líbilo hlavně kvůli odvaze, se kterou předvedli moderní vize začlenit do tvrdého metalu třeba post punk a industrial, a snad i názvem se omluvili všem fanatikům, kteří je nakonec zavrhli. Morgoth měli smůlu, že jejich posluchačská základna byla ryze deathmetalová a alternativci se jménu Morgoth vyhnuli obloukem, byť jim mohla tato muzika šmakovat.

Když jsem před časem zaregistroval návrat kapely na koncertní pódia, už jen letmým pohledem mně bylo jasné, že jsou to stejní sráči jako většina tehdejších revolucionářů, kteří vyzkoušeli uhnout ze zaběhnutého, rozvinout styl jinam (Gorefest, Pungent Stench) a když nebyl zájem, rozpadli se. Po comebacku pak se staženým ocasem hráli původní sound a doufali, že je vše odpuštěno. Že staří buď neposlouchají metal nebo jsou už otevřenější a mladí nevědí nic o revolucionářské minulosti a sežerou jim ten old school i s navijákem. Po vyhazovu frontmana Marca Greweho jsem měl veliké obavy z nadcházející, po devatenácti letech vycházející desky. A jak to dopadlo? Obavy se naplnili až po okraj.

Kapela se vrací k osvědčenému modelu a zní přesně jako na začátku devadesátek. Nicméně návrat k brutální morbiditě se nekoná. Lehkonohé kytary ve stylu „Odium“ běhají po pražci jako baletky, kouzlí nádherné melodie a nový zpěvák zní jako starý. Cítíte tu schizofrenii? Právě takové pocity mám z novinky já. Ocenil bych hrdé pokračování experimentů, ale zase když se vám dostane do rukou takto výstavní thrash / death metálek, odpuštění se dere na rty úplně samo a ještě se u toho pokyvuje hlavou do chytlavého rytmu. Desku vydává jako v minulosti Century Media Records, natáčelo se v německém Sound Division Tonstudio (Sundern) pod dohledem Jörna Michutty a výsledkem je možná moc hladká produkce, kde bych snesl trochu vystrčených drápků a ocelovějších kytar. Vedle toho je ale vše pěkně a vyrovnaně slyšet, deska není přeřvaná a naopak zní pro uši citlivě, takže nezbývá, než se vrhnout na hudbu samotnou.

Asi každého napadne otázka, jak zní hlas nového vokalisty Karstena Jägra? Ten je parádní. Možná mi víc než svého předchůdce připomíná Martina Van Drunena a rozhodně nepostrádá jejich brutalitu v hlase. Postrádá však jejich originalitu. Tenkrát měl ostatně každý growler svůj výraz. Odpovědí by mi mohlo být, že je kapel a zpěváků tolik, že pro originalitu není prostor. Myslím ale, že jeden z důvodů je snaha znít jako vzor, než neschopnost znít osobitěji. Jeho pěvecký projev je každopádně stoprocentní a velice rychle si zvyknete, že si bere hlavní slovo. Hudebně se otírají o mistry death metalu středních temp Obituary, Massacre, Asphyx... Na rozdíl od prvních dvou jmenovaných jsou ale Morgoth záživnější. Společnou mají absenci brutálních momentů. Jejich death metal je hodňoučký, nekonfliktní, a to by se v případě death metalu dít nemělo.

Hitovost a údernost má snahu vše vyrovnat, ale pořád jsem v rozpolceném stavu. Líbí, ale čekal bych něco jiného. Zajímalo by mě, jak se k „Ungod“ staví ortodoxní fans prvních dvou desek - zda je vše zapomenuto a všichni si užívají, nebo si je poslechnou jen ti, co na ně nezanevřeli po „Feel Sorry...“ Tři čtvrtě hodinky uteče jako nic a ve vzduchu zůstává otázka: má to smysl, nebo se na všechno vykašlat a užít si dobrou muziku? Osobně mám s návraty ke kořenům potíž. Nepodařilo se nám vyvinout, tak se vrátíme ke koloběžce a do mateřské školy. Víc si cením zarputilců jako Cannibal Corpse, kteří střílí pořád stejné desky než rádoby experimentátorů, kteří svoje vize nedomyslí, nedotáhnou je do konce a pak se ohání kořeny. Buď Cannibal Corpse na jedné straně, nebo Cynic na straně opačné. Všechno, nebo nic! Moje hodnocení je tentokrát osobnější než jindy a zřejmě bude i zmatečné. Vy, čtenáři, to budete mít asi jinak.