Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mortifilia - Fate

MortifiliaFate

Bhut14.2.2013
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Neurážlivý, líbezný a dobře stravitelný death metal. Fate prolétne jak kondor. Zaujme svými rozměry a barvou, ale po chvíli se ono nadšení vytrácí…

…a tak se nám zas po nějakém čase ozvala šumavská – sušická death metalová sebranka Mortifilia s dalším řadovým albem. Své nahrávky křtí jednoslovně, úderně a výstižně. I nová deska se nestala výjimkou a jmenuje se krátce – Fate. A zda je, či není, pro kapelu osudová, se teď pokusíme zjistit.

 

Jejich um sleduji již celkem dlouho. Debutová práce "Redemption" ve mne zanechala pozitivní stopy a jistá živá vystoupení taktéž. Po určité odmlce byla mezi fans vpuštěna další nahrávka "Embrace", jež se setkala s rozporuplnými ohlasy. Po stránce hudební nebylo nad čím lamentovat, újmu tehdy schytal obal. Nechci tady ale kritizovat vyloženě směšný obrázek starší desky, spíše chci poukázat na onen vývoj v táboře kapely. Utekly nějaké ty pátky i vody v Otavě a objevil se na světle denním další počin. Samotný obal už mne zaujal daleko víc, zjevné poučení z minula. Nové album vyšlo pod záštitou vinylového nadšence Berryho a jeho Magick Disk Musick. Není proto divu, že "Fate" primárně vychází na vinylu (180 gramů vážící černá deska, inner sleeve s mikrotenovou fólií, rozevírací obal, vložené CD v papírové pošetce, limitovaná série 333 kousků). V takovéto kartonové pošetce se ale CD prodává i běžně, což je dle mého soudu škoda a, upřímně řečeno, jsem celkem zklamaný. Gramec doma nemám, vinylové edice musím oplakávat a raději příliš neplesat nad jejich krásou, a o to více si pak užívám různé digipaky a klasická CD. Je mi pak líto, když pro podobně laděné posluchače je k dostání takto ořezaná a vskutku strohá verze, byť jinak povedeného alba.

 

Něco málo přes půlhodinky dlouhý materiál čítá deset stop, z čehož si průměr spočítá každý. Jsou to tedy krátké, zato přímé a úderné písně bez zbytečných, nic neříkajících kudrlinek a roztahaných kompozic. Takové lidové a vlídně se tvářící. (Osobně mívám poslední dobou problém překonávat alba delší šedesáti minut, u nichž hodně záleží na záživnosti daného materiálu.) Mortifilia svůj styl dostala do stádia neurážlivé sytosti a poměrně hezké barevnosti. Jenže nemohu zapomenout na starší fláky, jejichž obsah byl více vydatný a masitější. Ubralo se především na tempu, "Redemption" bylo živelné a divoké, kdežto "Fate"tento atribut postrádá. Neustále jsem vyčkával prudšího výjezdu, leč marně. Konec konců od masitého drcení jsou zde jiné spolky a chceme-li býti soustruženi deathovým soundem, musíme se obrátit jinam. Snad i přímo ke grindcoreu. Nicméně "Fate" je skutečně trošku volnější a její mantinely jsou přeřazeny o nějaké ty metry dál. Důvodem je to, že než od jednoho k druhému doběhnete, ztratíte cestou takový zápal a rychlost. Mortifilia v těchto prostorách obezřetně klusá a neklopýtá. Výrazně pokukuje po švédské škole death metalu a vesměs obratně využívá jejich umu.

 

Nemůžu se ale zbavit pocitu tápání. Nikoliv tápání kapely, ale mého ucha, které snad i zbytečně hledá výstupky, o které se může opřít. Jsem snad příliš horlivý staromilec prvotní tvorby v živelnějším tempu. "Fate" není utahané, ani nudně rozvláčené. Je naopak velice upřímné a přímočaré. Snad až příliš. Možná by neuškodila nějaká technická kejkle, ale to spíš jen střílím laické kydy od boku. Řemeslnosti je odvedeno dostatečné množství a v daném výrazivu a specifické odnože death metalu nejsou zapotřebí další kreace. Mortifilii jsem s radostí vždy řadil k těm lepším tuzemským formacím zastupující tento hudební žánr, ovšem nyní už budu říkat spíše „starší tvorba kapely“. Ne snad, že by nová byla špatná, ale ta starší je mému srdci blíže. "Fate" disponuje neurážlivým a příjemným deathem, který se lehce poslouchá a dobře naladí. Větších účinků ale nehledejte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky