Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ač jsem architekty z Ohia vždycky po očku sledoval a snažil se dělit o jejich dřívější radosti, nikdy jsem je nebral jako kapelu, která by kormidlovala na první vlně. Na tu nikdy nepatřila, i když se o to snažila. Postupem desek se dostala na úroveň respektované, ale stylově nepřevratné jistoty, která má co říci, ale to opravdu podstatné už za ni řekli jiní.

Můj vztah k Mouth Of The Architect bych označil jako rozporuplný. Někdy mě dokázali uzemnit ukázkovým vybruslením ze stokrát obšlehnutých postupů a někdy mě zase zarážel vnitřní nesoulad, který se sem tam na starších albech objevil a já marně zjišťoval, jestli jde o záměr nebo planou snahu o něco neobvyklého. Dost mě to ale odrazovalo. V jistých momentech zněla kapela nejistě, ale taky se vždycky z té nejistoty dokázala vyhrabat a dělala jako by se nic nestalo. Přitažené za vlasy? Nevím, ale ten pocit jsem zkrátka vždycky měl. A kladl bych zvláštní důraz na slovo momenty, nejde o celé skladby, potažmo celá alba. To by bylo praštěné...

Na novince se mnohé mění. Mouth Of The Architect se ženou vstříc novým výzvám, ale jakýsi druh nejistoty v nich přesto zůstává. Kapela nastoupila cestu, kdy už za sebou nepotřebuje řinčivé plochy nastavených klišé a drsné výrazivo coby doprovod. Snaží se hledat skulinky a možnosti kudy ven a celý svůj výraz posunout. Je dobré si říct, že Path Of Eight je po hudební stránce nejlehčím a nejotevřenějším albem v historii kapely.

V hlavní roli je nadále atmosférická složka, ale ta už nepotřebuje být za každou cestu v prostředí těžkopádně se valícího post metalového soukolí. To je tu sice pořád, ale podstatná část ho ubyla a nebo úplně zmizela. Mouth Of The Architect jsou v mnohém přístupnější, ale také v mnohém rafinovanější, protože se posouvají a absorbují do své hudby nové polohy, o kterých se před lety jen tiše uvažovalo. Přijde mi to, jako kdyby se dnes dostali do pozice, kde se před lety ocitli Isis na albu Wavering Radiant. Jen s jedním malým rozdílem. Isis tenkrát excelovali, Mouth Of The Architect se o to zase jen snaží.

Je naprosto jasné, že kapela chce jít dál a proniknout do jiných sfér. A je naprosto jasné i to, že se jí to daří. Ovšem způsob podání je trochu náročnější, než by se zprvu mohlo zdát. Kapela se zdá být přesvědčivá zase jen v určitých momentech, nikdy jí to nevydrží a není to do detailu dotáhnutá záležitost, které by šlo na tuty věřit. Jako by tomu pořád něco bránilo. Ovšem děje se to a ta snaha být vstřícnější je chválihodná. Sympatie a náklonnost k novince jsou celkově na mé straně, byť se může zdát, že mé hodnocení je nízké a zbytečně přísné. Já si ale myslím, že není. Path Of Eight je v mých očích dobré album, na tom se nic nemění. Jen zase není tím, co by zvládlo ten přesun na první vlnu. Ten se tříští kdesi za ní.

I přes poměrně značnou změnu výrazu tak Mouth Of The Architect zůstávají stát ve stínu. Nikoliv ve svém, z toho úspěšně vykročili, ale v tom velkém, co znamená svět kolem. Občas z něj vykouknou, slušně pozdraví a pak zase zalezou. Hrají se mnou ty svoje podivné hry dál, ale asi je to přitom úplně normální o nic vlastně nejde. Dobrá práce, ale zázraky se nedějí.