Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nikolu Muchovou můžete potkat v jedné brněnské, lehce netradiční kavárně, připraví vám něco dobrého k pití, k tomu něco na zub a když budete hodní, přidá pár historek ze života. Na první pohled celkem normální holka s nebrněnským přízvukem a s vrabčím hnízdem na hlavě; na druhý pohled se nemění nic. Právě v té kavárně jsme si předali tuhle desku, prohodili pár slov a vzbudili pozornost dvou (asi) náhodných zákaznic, které poznaly, že ta slečna servírka je vlastně ona ... no právě ta holka s tou kytarou, ta Mucha přece! Bylo to milé.

Gramodeskovou edici „Slovácké epopeje“ má na svědomí Vladimír Schwarz a jeho sympatické kopřivnické vydavatelství Piper records a o tom, jak je ta nahrávka dobrá, se už psalo všude možně. Mucha svou formou protest songu vzbudila nemalou pozornost, upřímně míněné a především vlastní osobou odžité náměty skladeb jsou celkem v kontrastu k interpretům, kteří si nemůžou vybrat mezi společenským rebelstvím a teplýma ponožkama vlastní existence. Nikola se mezi těmito dvěma póly nerozhoduje, ona prostě žije svůj život, do práce jezdí na rezavým kole a když ji něco naštve, napíše o tom písničku. A když ji něco naštve hodně, k tlustému slovu nejde daleko.

Pro realizaci alba a kapely se Nikola obklopila zkušenými muzikanty a nahrávání bylo svěřeno zkušenému studiu. Zvuk Jámoru je typický, rukopis Ondry Ježka poznáte mezi stovkou jiných, jeho životný a nijak zvláštně přikrášlovaný sound má blíž do garáže než do 21. století, ale právě proto má své kouzlo a své nezpochybnitelné místo pod sluncem. Mucha v jeho podání zní hodně ostře, někdy až tak, že mi není úplně milo, ale záměr je jasný, prostředky lze spolknout a s výsledkem se minimálně spokojit.

Album samotné působí dojmem, že bylo nahráno na první dobrou, doslova naboucháno za jedno odpoledne, bez dlouhých rozmyslů, strategií a snah komplikovat si zbytečně život. Syrovost, punková jednoduchost a maximální spontánnost, možná taky by se dala ve stručnosti charakterizovat „Slovácká epopej“. Neznamená to, že by se u aranží nepřemýšlelo, že by skladby byly pouhými výkřiky nespokojenosti, v kterých by rádoby šokující obsah maskoval hudebnické diletantství. Ani jedno není pravda - hudební skutečnost je sice jednoduchá, ale nikoliv odbytá, texty jsou vulgární, ale mají daleko k bulvární zkratce. Celek působí maximálně upřímným dojmem, u kterého si možná ještě vzpomenete, že rocková muzika byla vždycky jakousi formou protestu. Jenže časy se mění.