Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Naer Mataron je kapela, která na Slunce denní příliš nevychází, čímž se do povědomí posluchačů citelně nezavrtává. Proč taky, když hrají black metal a horkých dní si v domovské zemi – Řecku užívají do sytosti. Možná, že už ucho nadšeného rolníka a rubače černé rudy o souzvuk tónů kapely Naer Mataron zavadilo, vždyť se na scéně pohybují už od roku 1994. V díle zapomenutých dem jsme se už věnovali jejich demáči, který vyšel ještě pod hlavičkou Nar Mataron. Ovšem nyní do historie moc brousit nebudeme, protože před námi leží zcela nové, ještě skrze ospalé oči prokukující album Και ο λόγος σάρξ εγένετο (And The World Was Made Flesh). V diskografii řadových alb zastává sedmé místo, trvá hodinku a najdeme na něm devět stop. Tak vzhůru do hlubin.

Hned po prvním poslechu jsem byl značně rozčarován. Jde o použité skladby, které slouží jako vsuvky či výplně stopáže, vata (nebo jak to vlastně nazvat) mezi stěžejními black metalovými vyhlazováky. I když vyhlazováky… to naplno říci nemůžeme. Tohle album je sice černé a v rámci žánru můžeme hovořit o velice povedené a nadprůměrné porci. Zlaté střední tempo, které místy ještě zpomalí na mrazivější rychlost. Kdyby album stálo čistě o black metalových skladbách bylo by dobré, svižné a dobře poslouchatelné. Ovšem kapela se rozhodla dílo drobátko zpestřit, k čemuž posloužila již výše zmíněná výplň. Tu tvoří taková podivná směsice písní netypického charakteru. Například invokační verze koledy Tichá noc. Na desce tuto obecně známou skladbu najdeme jako chladně se tvářící rituální dýchánek, který tentokrát nese název Eternal Ice. Nechci zde úplně prozrazovat, co je obsahem dalších a dalších skladeb. Ale věřte, že každá je trochu jiná a celkem výrazně se liší od zbytku alba. Ale přeci jednu věc mají společnou. Tou je právě ta černá magická aura evokující jakýsi temný neznámý obřad. Zrovna tyto skladby jsou spouštěčem a hlavním ukazatelem verdiktu, který budou jednotlivci rozhazovat jak cukr po bábovce. Z toho vyplývá, že se vám to buď líbit bude, anebo desku odsunete s pocitem nepochopení.

První pocity však často doznávají změn a jen málokdy názor z nich zrozený přetrvá delší čas. Já jsem z tohoto alba nadšen a potěšen z jeho netradiční náplně. Ačkoliv by mohlo v klidu válcovat sveřepým, ortodoxním a nutno přiznat kvalitním black metalem, dopřává uším odpočinků. To je tah, který bych shledal veskrze pozitivním, vždyť právě proto jste neustále ve střehu a užíváte si každičkou minutku a jste napjatí, které to překvapení se vyklube za rohem. A o tom to celé je. Udržet posluchače v bdělém stavu. Průběh alba je vesměs přímočarý a přesto barvitý a citelně rozmanitý. Pomalu otevře svou náruč a pak vás v ní hladí, mačká, drtí, konejší až k závěrečné skladbě, která je opět totálně mimo mísu. A když říkám mimo, tak myslím skutečně mimo. Čtrnáct minut dlouhá pomalá věc s podivným vokálem v pozadí, cvrlikáním noční přírody a potlačenými zvuky píšťaly, basy či bicích, do kterých pobrnkává ladný hlásek kytary. Za kytarové exhibice by se nestyděli ani Pink Floyd s Hendrixem. Možná je to záměr, ale tahle skladba je tou nejvýraznější z celé desky. A ačkoliv hovoříme stále o black metalové kapele, takovouhle píseň bychom jí těžko přisoudili. A v tom je onen zakopaný domácí přítel člověka. Uhrančivé, mrazivé, temné. Tak by se dalo shrnout i celé album.