Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nazca Space Fox - Pi

Nazca Space FoxPi

Jirka D.9.10.2019
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# TON 068) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Druhé album Nazca Space Fox přináší docela obyčejný pohled na vyčerpaný žánr, což je kombinace, se kterou lze jen těžko překvapit.

Nazca Space Fox je tříčlenná čistě instrumentální kapela z německého Frankfurtu a debutovala stejnojmennou deskou v roce 2017, o které promo materiály mají potřebu sdělit především to, že byla poměrně rychle vyprodaná. Druhá deska se jmenuje krátce Pi a na konci letošního září se o její vydání na CD a vinylu postarali na vydavatelství Tonzonen Records. Co nabízí? Především nic převratného, co by mělo nějakým zásadním, anebo i docela nepatrným způsobem posunout hranice stylu, který si kapela vybrala jako ten nejvhodnější způsob svého vyjádření.

 

Psát o instrumentálních kapelách v tom smyslu, jak to mají bez zpěvu složité, je příslovečné nošení dříví do lesa, bylo o tom odvyprávěno už dost. Instrumentální rock NSF lze nejjednodušeji označit jako post-rock, s trochou fantasie jako psychedelic rock a patří do kategorie těch lehčích a subtilnějších. Ono taky vymyslet něco víc se sestavou vykostěnou na kytaru, basu a bicí, kterou podle všeho z playbacku doprovází klávesové linky, je nadlidský úkol. Spokojit se proto budete muset se základním přešlapováním po kytarových efektech, kde kvákadlo je vrcholem tvůrčích snah a veškerého umění vůbec. Po pravdě není toho moc, čeho by se mohl našinec chytit a deska jako celek působí především dost obyčejně.

 

Nazca Space Fox band

 

Hudebně bych tvorbu této kapely položil někde mezi řecké Naxatras (psali jsme o nich třeba TADY) a německé kolegy Long Distance Calling ve svých počátcích (o nich zase TADY). Z těch prvních je důležitá především jejich spontánnost a živé nahrávání (u Řeků navíc ještě na pásy), z těch druhých způsob výstavby kompozic, které se postupně rozvíjí a gradují ve strhujícím finále (v případě této kapely se o to pouze snaží). Konkrétně onu zmíněnou desku Avoid The Light (2009) lze v tomto ohledu považovat za jeden z etalonů žánru, narozdíl od této desky Pi, která zkouší něco podobného, ale s mnohem žalostnějším výsledkem.

 

Zajímavé je, že všechny skladby na desce mají relativně delší stopáž, nejkratší z nich má šest minut, ta nejdelší přes deset ... tedy překvapivé nejsou ty délky, ale to, že si na nich kapela nevylámala zuby (což jsem upřímně čekal) a dokáže s nimi v rámci možností slušně pracovat. A to navzdory tomu, že v některých pasážích všechno připomíná spíš studiový jam, který jen někdo omylem nahrál a bylo mu líto ho vyhodit. Jakkoliv je ale vystavění kompozic docela slušné, jejich naplnění hudebními stopami je jednoduchoučké a místy docela naivní. Nedočkáte se žádné složitější techniky, žádných velkých nápadů a strhujících výkonů, ale pouze základních vzorců a pouček, kterým sice uvěříte, že je někdo nahrál naživo, ale tím to taky celé skončí.

 

 

Deska Pi ve srovnání se světovou první ligou neobstojí, a to ani vzdáleně. Je to taková post-rocková základka, možná sympatická a uvěřitelná co do tvůrčího entuziasmu, ale současně i na míle vzdálená něčemu, co by dokázalo oslovit někoho mimo okruh nejbližších přátel kapely. Nato už podobných a mnohem lepších nahrávek vyšlo prostě moc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky