Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
NERATERRÆ - Scenes From The Sublime

NERATERRÆScenes From The Sublime

Victimer30.3.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od autora
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Obrazy jako předlohy pro temnou představivost a zvuková dystopie jako doprovod. Koncept, který je krokem kupředu.

Alessio Antoni je při tvůrčí síle a po roce vydává skrze svůj chmurně a minimalisticky orientovaný projekt NERATERRÆ další album. Stejně jako u předchozí nahrávky The Substance of Perception volí postup na bázi shromáždění těch nejpovolanějších z říše dark ambientu a jeho skromného rozvětvení. Znovu se podívejte vpravo na výčet jmen u skladeb, která možná nejsou na první pohled tak lukrativní jako na albu zpět, ale o jménech to tentokrát opravdu není. Navíc bych jim křivdil...

 


Pokud jsem u minulého počinu těžko hledal nit a směrem k autorovi hleděl s lehkou nedůvěrou, neboť dle mého udávali tok alba víc jednotliví hosté jak on sám,  u Scenes From The Sublime tento problém nemám. Jeho hlavním tvůrčím posláním je zachytit vznešenost díla formou strohých atmosférických zvukových poryvů a dbát při tom na celek. A musím uznat, daří se to. Atmosféra novinky má pevnější strukturu, než tomu bylo u předchůdce, má daná pravidla a směr. V tomto ohledu je autor zjevně o kus dál.


Princip je prostý. Každá skladba je spojením s konkrétním hostem a společný výsledek zase zvukovým přenosem předlohy konkrétního malíře a jeho konkrétního díla. Předlohou je tu dílo Repina, velkého Salvatora Dalího, u něhož se čerpá z Rozpadu persistence paměti, je tady i Francisco Goya nebo Caspar David Friedrich a jeho krásný výjev Poutníka nad mořem mlhy. Hned dvakrát je přítomno dílo polského malíře Beksinského, to jen tak pro zajímavost. V kostce tedy vše funguje v tomto jednoduchém vzorci: Alessio + hostující hudebník + předloha formou uznávaného obrazu = společná skladba. Jinými slovy, tentokrát je malířem Alessio a jeho hosté.


Jednotlivé skladby nás nenutí sbírat střípky a podivovat se nad jednotlivými party, drží víc pospolu a dělají ze Scenes From The Sublime ponurý zvukový monolit, jehož tíživost by u slabších povah mohla vyvolat jisté obavy. Já jsem ovšem právě z tohoto faktu nadšen. Alessiovi se podařilo dostát významu konceptu, to je pro tohle album stěžejní. Rozvíjet jej, ale za žádných okolností z něj neutíkat. Devíza novinky je přesně v tom, co chybělo rok staré práci.


Jedna věc je sledovat předlohu a druhá zvukový tok alba. Mohlo se stát cokoliv, ale zřejmě i volba na doprovod byla tentokrát prozíravější. Atmosféra alba je velmi temná a nijak přehnaně nadimenzovaná. Mám rád, když jsou stísněné okamžiky zachycené jednoduchým a tuhým motivem. Na Scenes From The Sublime si jej mohu užít hned několikrát. I věčně přebíhající atmosférik Shrine ho ve svých zvukových hrátkách drží jako nosný pilíř. Albem se při vší snaze o zachycení vznešenosti nese neklid a něco skrytě hrozivého. Lákavě podivného.

 


Scenes From The Sublime je hodinová seance na úrovni a s citem dobarvený koncept. Možnosti k námitkám v podstatě moc nenabízí, i když má své rezervy. Já si zase ty svoje schovám v hodnocení pro další album. U dark ambientu je to o pocitech a ty jsou ve společnosti aktuální práce NERATERRÆ v pozitivně rostoucích hodnotách. Do hutně minimalistické sféry Scenes From The Sublime se nořím rád a mám při tom takový ten správně nepopsatelný pocit neklidu. A to je nade vše.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky