Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ideální vztah k fenoménu klubové scény jménem Nick Cave bezesporu nemám a nikdy jsem neměl. O to kouzelnější je pak sledovat, jak si k němu postupně a bez násilí hledám cestu, jen abych mohl nasát něco jeho životních myšlenek, které se nesou třicetiletou tvorbou. Tu tvorbou rozervanou, punkově nespoutanou a přisprostlou, tam zase sedící u piana a filosofující nad baladou, ve které se zastaví nejeden tón v nevětrané místnosti, stejně tak jako kouř z neubývajících cigaret. Vedle alternativního vyprávění další dny a roky na sebe nabalujícího umění, je to právě atmosféra nočních klubů, kde se nepije nealko a nechodí se kouřit před barák, co mi spolu s Cavem a jeho první melodií ihned přijde na mysl.

Stárnoucí umělec už si dnes neučeše tak bohatou vlnu ve vlasech jako dřív a sedne si spíš na barovou stoličku, než aby v amoku pozurážel přísedící. Komorní atmosféra novinky "Push the Sky Away" nabízí Cavea smířeného a rekapitulujícího útržky svého života, kde už není čas na divoké večírky a oplzlé eskapády. Sedí si v rohu pronajatého hotelového pokoje a píše na cáry papíru své vzpomínky. Všechny ty hodiny a dny strávené po barech, s vnitřními démony všeho druhu i věčně zasmrádlých hajzlíků, kde se pohybují jak lidé inspirující, tak trosky a zlodějíčci. Je až neskutečné, jak krásnou a po všech stránkách skromnou hudbu, lze z těchto zapadlých prostor najít hluboko v jeho duši. Duši, která není zlomená, ale už něco pamatuje.

Bohatý příběh diskografie tohoto vyžilého muže nabízí různá setkání a pohledy na svět. Novinka jako by navazovala na alba "Nocturama" nebo "The Boatman's Call", ovšem spojuje je spíš onen smířlivý tón, než skutečná návaznost. Na starších albech dominuje klavír, což není devíza "Push the Sky Away". Nové album pluje svým vlastním stínem, odděleně od ostatních a přitom se jich lehce dotýká. Nic nevyčnívá, vše je sladěno v jedno. Klid nahrávky doprovází bublající baskytara, která je zároveň tím nejagresivnějším nástrojem, tedy když se zrovna rozhodne trochu popustit uzdu fantazie přemítajícího autora na okraji skromně osvětleného stolu. Věřit v něco díky "Push the Sky Away" lze sotva. Věřit ovšem Nickovi každé jeho slovo a prožitý čas pak musíme stoprocentně. Tahle nahrávka je opravdovou zpovědí grgajícího elegána, plivajícího teplé víno z pódia a polykajícího nejeden nedbale ukrytý prs v šatech servírky. V tento čas už klidného a spoutaného současnou situací. Chlípně provokativní pohled desce, až na výjimky, chybí. Je staženější v pozadí, odkud jen vyplázne jazyk, než aby jím slintal v krajkách a podvazcích.

Tohle je hudba, která je daleka mladických poklesků, nebo poklesků jakési druhé mízy, jež se zrovna v člověku probudí. Tohle je hudba s mimořádně dobráckou atmosférou, které sice nechybí vzrušení a lehká nerozvážnost, ale celkově je to nahrávka plná vyprávění. Slov co nepoučují, jako spíš nutí k zamyšlení a pohledům do autorových očí, neb zrovna ony mluví tíhou svých víček víc než dost. "Push the Sky Away" mám momentálně raději jak "Murder Ballads", mám ji v tomto okamžiku raději jak cokoliv z Nickovy nepřeberné sbírky skladeb. Dnes to tak je, jsem s ní maximálně spjatý. Copak lze odolat takové nádheře jako je "Jubilee Street"? Jistě, to video trochu popírá o čem se tady snažím mluvit, ale to je teď vedlejší. Vždyť je tam vše, provokace i bolest, naivita i sen. Je tam život. Jak se bude dařit této desce zítra a v dalších dnech je otázkou, kterou si zatím mohu maximálně položit, ale ne na ni odpovědět. Nyní jsem v náruči něčeho, co se těžko vysvětluje, v náručí skladeb, které do mě kladou teskné vzkazy nabytých mouder i osobních zatmění. Udělejte tedy to, co jsem udělal před pár týdny já sám. "Push the Sky Away".