Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Carnage je první regulérní album dvojice Nick Cave - Warren Ellis, nahrané za několik týdnů během lockdownu způsobeného pandemií. Tahle dvojka se zná hodně dlouho a hodně dlouho si také společně notuje. Pánové spolu složili a nahráli několik soundtracků a nesmíme zapomínat, že Warren Ellis je také dlouholetým členem The Bad Seeds. Klasické album tady v jejich podání ještě nebylo. Carnage je krása i brutalita, navztekaná harmonie, spousta kláves, smyčců, vokál a sbory. Album mající v sobě kus špíny a peprnosti, aby je měnilo v něco přitažlivého, romantického. A jak se na oba pány sluší, na míle daleko od zbytečného napětí a patosu. Na to je tohle album až moc silné a oba pánové až moc nad věcí. A když nad tím tak přemýšlím, klidně i Carnage berte jako soundtrack. Třeba jako soundtrack uzavřenosti, jenž v sobě spojuje jemnost a vznětlivost.

Jemnost, která zahřeje, ale neprudí svou sladkostí a vznětlivost, která není o gestu, ale kontrastu, který umí spojovat. Na Ghosteen jsem si cenil konceptu zasněných songů, hypnotické nálady a skvostně využitých kláves. A i když se dozvuky a podobně minimalistický projev ve spojení s touto deskou objevují i teď, na Carnage se sní jinak. A vůbec, víc jak o snění je to vlastně o zpomalení. Doslovném ve zpomalení života, o uzavření se v ulitě. Ale na druhou stranu také o rychlém komponování. A jak říká Warren Ellis, dokonce velmi rychlém, protože těch osm písní bylo v určité podobě připraveno po pouhém dvoudenním procesu skládání. Tomu se říká kreativita sešlápnutá nadoraz.

Carnage je v digitální formě oficiálně venku už málem rok a v červnu potom vyšlo na CD a LP. Není to žádná horká novinka, ale deska, ke které jsem měl dostatek času se vracet a zkoušet si, jak ji vlastně zvládám poznat. Nejdřív to šlo strašně lehce a já ještě pod vlivem neskutečné Ghosteen snadno propadl dojmu, že Carnage na ni navazazuje. Jak se to vezme. Tam, kde to šlo minule až do stavu hudební meditace, dnes ve zpomalení roste chuť se do toho opřít. Někdy až rozmáchlá. Pořád v komorně klávesovém módu, na dotek ambientu, ale přesto stále jako by hledající si prostor jinde. V gospelovém sboru, v silnější rytmice blíž barovému oparu a s orchestrem v zádech, jako třeba White Elephant. Carnage je znovu atmosférická, ale zároveň rozervaná, temná práce. Deska jako tahle ale zahání chmury tím, že jim nikdy nepodlehne, ale nechá je rozkvést. A já nechtěl, aby to všechno vyšumělo, ale aby to ještě (než bude pozdě) zaznělo.

Krveprolití na vlně minimalismu, jeho aranží a typicky upřímné zpovědi o věcech, kterým prostě věříte, nebo aspoň věřit chcete. Nick Cave popisuje album jako brutální, ale velmi krásnou nahrávku uhnízděnou v komunální katastrofě. A jak se na ní zpívá - je to jen láska s trochou deště. Ale taky - je to jen láska, co jede jako vlak valící se z hor v dešti. Nejblíž Ghosteen a její zasněné auře je asi Shattered Ground, a svým způsobem vlastně i závěr v podobě Balcony Man. Smyčce, smířený hlas, klidná a tklivá balada na konec alba. Upřímnost až na kost. Oproti nim je začátek alba a Hand Of God kvapíkem s neurotickým vypravěčem a v Old Time všechna ta temnota kolem jen narůstá, nervně se kroutí. Ale každá z těch osmi věcí má svůj příběh, svůj kus melancholie i vnitřní zranění. Funguje to báječně. To, jak se tohle album na svém malém území dokáže hýbat, dmout se, nebo jen tiše šeptat. Velmi věrná zpověď dvou pánů, kteří nám měli co říct. Patří jim potlesk.