Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
October Tide - In Splendor Below

October TideIn Splendor Below

Garmfrost6.5.2019
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: October Tide jsou ve svém posledním díle originální, sebevědomí a zároveň velice emotivní. Dokážou říct své i v dnešní přesycené době a stagnujícímu mixu deathu s doomem dodat pořádnou šťávu.

October Tide dokazují, že je s minulostí poutá čím dál tenčí lano. Novinka je nejen oproti dávným časům, ale i minulé Winged Waltz, pěkně ostrá. Přesně podle slov v promo materiálech, které jsou většinou scestné, je novinka velmi extrémní, hlučná, zároveň hodně doomová, depresivní. Jak vidno, vyvíjet se lze i po tolika letech a nahrávkách a přitom zůstat sami sebou. October Tide se na In Splendor Below odvázali. Jakoby politi živou vodou natočili jednu z nejsvěžejších desek své kariéry.

 

OT

 

Album plné emotivních obrazů, chladu, zuřivosti i něhy bylo nahráno pod producentským dohledem Alexandra Backlunda v Nailvillage Studio. Přičemž závěrečným masteringem a mixem dílo ošetřil Daniel Liden v Tri-Lamd Studios. Proč se zaobírám technickou stránkou novinky hned na úvod recenze? Podle mě totiž právě zvuková stránka dělá z In Splendor Below takovou parádičku. Zvuk je příjemně prostorový, dostatečně kovový a detailní, aby vynikly všechny podrobnosti kytarových harmonií a dynamických bicích. Chtělo by se říct, že zdatní veteráni, kterými členové October Tide beze sporu jsou, nepotřebují stoprocentní zvuk, aby skladbám pomáhal růst. Novinka je důkazem, že když se spojí umělecký cit a instrumentální zdatnost s jasnou vizí ve studiu, je vyhráno.

 

Jestli jsem měl minule obavy, zda se z písní October Tide nevypaří doomová stopa, když je v sestavě tolik deathmetalových frajerů, už je nemám. Byť je In Splendor Below mnohem surovější, je zároveň stylově zachmuřená a plná silných melodií. Přiznávám, že jsem při prvním průzkumu měl problém vcítit se do nepropustného chladu z desky čišícího. Cestu mi ukázala až šestá, rozvolněná Guide My Pulse s krásnou sólovou vyhrávkou vévodící propleteným riffům a pulsují rytmické sekci. Tato jediná přístupná kompozice se mi neoposlouchala, ale pomohla mi najít cestu k podstatě alba a plně si jej vychutnat.

 

Úvodní I, the Polluter balancuje na hranici smrti a bolesti, je fest ostrá a razantní. Přesto obsahuje jemné linie v tklivých sólech a sametové baskytaře. Před závěrem skladby se pak doslova ztiší a hladí rozjitřené emoce. We Died in October navazuje na závěr I, the Polluter, ale postupně v gradaci přitvrzuje a tak se dají v podstatě vystihnout i ostatní skladby až do závěrečné hitovky Envy the Moon, která album ukončí v melancholické náruči.

 

 

Je dobré si album pustit víckrát a najít rozpoložení, ve kterém vám bude sedět. Řekl bych, že ona nepřístupnost je pouze tvrdou slupkou, která ukrývá bohatou škálu nálad. S death metalem to pánové nepřehání. October Tide si našli vlastní tvář, kde je švédský death i doom sice znatelný, ale charakterem je In Splendor Below dokonale osobité album. Je znát, že si kapela užívá a nehraje jen na nostalgickou strunu. October Tide jsou ve svém posledním díle originální, sebevědomí a zároveň velice emotivní. Dokážou říct své i v dnešní přesycené době a stagnujícímu mixu deathu s doomem dodat pořádnou šťávu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky