Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Oublieth - À L

OubliethÀ L'Ombre Du Royaume En Cendres

Victimer20.8.2021
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Krátká, ovšem velmi hezky pojatá procházka ze světa žánru dungeon synth, který je tímto albem znovu předmětem mého zájmu.

V čele projektu Oublieth stojí chlápek jménem Moribond, jenž je jinak nedílnou součástí kanadské blackmetalové scény. Realizuje se v kapelách Forteresse, Ephemer nebo dalším projektu Serment, ve kterém si štípe dřevo opět zcela osamocen. Minimálně první jméno musí být každému, kdo byl na dohled quebeckému černouhelnému dolu, známé. I já mám tuhle zkušenost a některá starší alba jsem svého času v digitální podobě protočil. Dnes ale metal opustíme a oddáme se čistě klávesovému projevu na vlně dungeon synth muziky, tedy syntetické epiky, pohádkovému zatemnění a daleké výpravě v režimu silných atmosfér.

 

Oublieth je čistě oldschoolová dungeon synth záležitost. Pohybuje se v místech, která kdysi pročesával Mortiis, nebo nyní pročesává další poutník po bájné krajině Old Tower. Pohledem zpět do hluboké minulosti se dostaneme až k jednomu zásadnímu jménu, které rukopis Oublieth zdárně formovalo, k Tangerine Dream. A kdyby to bylo pořád málo, jedno jméno si dosadím sám, a to ranou tvorbu Jääportit. Snad proto, abychom u toho putování byli trochu v chládku a nepotila se nám záda. V případě kanadského tuláka máme tedy co do činění s velmi silně atmosférickým materiálem, který se ovšem neusadil v jedné poloze. Vypráví, mění se, maluje svou hudbou obraz, ve kterém je skutečně možno spatřit výjev z obalu alba. Žádné prázdné trucování nad umělohmotným přístrojem, tohle se chce od začátku prožít a také prožívá.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/logo%20oublieth.png


Svůj osobní náhled na celý tento žánr jsem díky tvorbě samotářských kreativců v čele s Elffor a Old Tower dolnil o další zajímavé jméno. Dungeon synth opravdu cíleně nevyhledávám, spíš mi přijde trochu laciný, předvídatelný, ale Oublieth vnímám jako posla dobrých zprách a zejména pak tónů a atmosfér. Je to klasika, ale velmi dobře složená a prezentovaná. V mém případě bych to dokonce nazval trefou na hlavičku a tyhle syntetické výlety podstupuji tak často, jak jsem jen v blízkosti přehrávače a jak je chuť zmírnit tlak a zvolnit. Moribond se na druhém albu projektu ukazuje jako velmi zdatný průvodce a člověk tomuto specifickému žánru plně oddaný. Muž na správném místě.


Tahle výrazně melodická a až honosně klávesová záležitost je protkána pár zvuky z venku, pěkně citlivě, aby se nic nenarušilo a nezpřetrhalo. Je v opozici k monotónnímu prostředí, ve kterém logicky dostává svůj díl prostoru vata a nuda. Tady se tyhle nešvary nedostavují a nahrávce se obloukem vyhýbají. Musím zmínit, že takto povedené dungeon synth album jsem už měsíce neslyšel a pokud prahnete po podobném oddechu ve sférách atmosférické pohádky, kde má příběh svou část mystiky a líbivosti, jste vítáni. Oublieth čeří tmu, hledí do dálky ve vší hrdosti a přitom stíhá vše odvyprávět stylem, ke kterému se člověk rád vrací. Jednoduše proto, že se to dobře poslouchá.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky