Recenze: P.H.O.B.O.S. - Phlogiston Catharsis

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

P.H.O.B.O.S.Phlogiston Catharsis

Victimer15.2.2019

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: notebook / minivěž / phone

VERDIKT: Necitlivý, chmurný a roztěkaný je svět P.H.O.B.O.S. Chcete-li jej správně pochopit, buďte stejně nesoudní ke všemu krásnému kolem nás.

Vzájemné sympatie k P.H.O.B.O.S. byly spuštěny vydáním splitka s Blut Aus Nord. Tam se oba soubory po svém vytáhly, aby každý z nich nahrál vzájemně dost vzdálený podíl jinak poměrně příbuzného stylizování se do specifik toho druhého. Hezká věta, že? Ze strany P.H.O.B.O.S. šlo o jasné sdělení. Jsme industrial, ale po svém. A jsme dost podivní na to, aby o nás mohlo zakopnout pár zjevů, kterým je lépe v příšeří vyřazené fabriky, než v centru velkoměsta. Taky mezi ně patřím, čas od času je hezké v sobě soustředěně probouzet své obskurnější já a jít se se svým velkým přesvědčením zbaběle schovat někam na kraj Adamova. Takže tady to začalo, pak už to bylo trochu samostudium. Aktuálně je nějaký ten pátek venku album Phlogiston Catharsis a z jeho rzí potřísněných stránek si budeme číst.

Surově opracovaný materiál, v němž se prolíná prapůvod industriálního metalu s příměsí disharmonie a celkově rozervanějšího přístupu na bázi kombinace black a doom metalu. Jako by se setkali Red Harvest s Blut Aus Nord a pomalu (a těžce) pletli první vzrušivě neurčité tóny. Phlogiston Catharsis je materiál, jehož přístupnost začíná a končí u prvních náznaků, jeho pravá nátura je studená jako psí čumák a neurčitá jako rozmazaná budova za hustou clonou ranní mlhy.

Tahle deska umí po svém definovat znaky přicházející zkázy. Kdyby došlo i na nás, tak by Phlogiston Catharsis mohlo demonstrovat metalový soundtrack vydaný k výročí katastrofy jaderné elektrárny Dukovany. Chyběla by tomu sice jedovatá kontaminace hlouběji položené elektroniky, zvuky šíření radiace a kompletního zamoření, ale pocit hnusně valivé destrukce něčeho velkého čemu jsme vystaveni, by byl velmi důvěryhodný.

P.H.O.B.O.S. v sobě mají ten těžkotonážně necitlivý aspekt tvorby. Sama kapela (nebo spíš label) vyslovuje termíny jako viscerální, kompulzivní, hypnotický. Já bych to podepsal (jakkoli kecy labelů nemusím). Ano, je to hluboko uvnitř a leze to střevy i cévami, je si to nejisté samo sebou a jedná přehnaně sousledně. Při tom všem stíhá sypat do drtiče dost atmosféricky na to, abychom si mohli říct - je v tom život, dýchá to. Je to svým způsobem mrda mezi oči, ovšem na vzpamatování a celkové oklepání po direktu má člověk mnohem víc času, než by si při normální potyčce mohl dovolit. Má co vstřebávat, musí se umět správně postavit a polykat kila roztěkaného industrialu. Je to tíha. A taky trochu stíha.

P.H.O.B.O.S. mají své vlivy, ale mají dost síly je eliminovat a stavět na svých vlastních základech. Přesto je pořád dost fascinující jak třeba v Igneous Tephrapotheosis v pomalejším, doomovém tempu slyším nasyčeného Satyra, kterak v propáleném bílém triku fluše krev jako na dávném kultu Thorns. Jen je v jiné fabrice, na jiné směně. Phlogiston Catharsis je album, které roste i splaskává před očima. Chvíli neskutečně kope, aby po chvíli zalezlo kdesi do rohu a byť v něm pořád hřmí a hodnota kyselosti je nadále na těch nejvyšších číslech, je skrčené v přítmí a nechce si hrát. Probuzení je trochu nucené a je ho třeba. Aby nezvadlo, abychom na něj nezanevřeli.

Doom, black, industrial, stopy avantgardy - to všechno na Phlogiston Catharsis slyším a vnímám. A je to v takovém podání, že jsem určitým způsobem nadšen. Nebudu si lehat na zem a křičet to přes strop k sousedům, ale po delší době jsem ve společnosti industriálně metalového alba, které má skutečné koule, drží se linie starých dobrých zvyků a přitom pokukuje jinam. Za mě ano.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?