Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Panopticon - Roads To The North

PanopticonRoads To The North

Bhut11.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Pár nečekaných zvratů a našroubovaných, žánrově odlišných pasáží vyráží dech a člověk jednoduše žasne. Country v kombinaci s folkovým black metalem, ale i jinak pojatou atmosférickou post hudbou.

Baví mě, když dostanu od nějaké nahrávky citelný kopanec. Baví mě, když dokáže deska překvapit a zpestřit večer. Na taková díla se pak jen tak nezapomíná a člověk si je velice dobře pamatuje. Takovým ozvláštněním pak disponují (mimo jiných) desky z destinací, které nejsou kolébkou žánru, k němuž se řadí. Vemte si třeba Panopticon.

 

Jde o americký projekt chlapíka jménem Austin Lunn, který vznikl roku 2007. Jde o black metalovou kapelu s folkovými prvky, což není pro americkou scénu zrovna typické, a právě proto nahlíží tento člověk na daný hudební směr mírně odlišným způsobem, než jak jsme tomu zvyklí u nás v Evropě. V patrnosti vedu lehkou vzpomínku na druhou desku z roku 2009 Collapse, která mě tehdy připadla opravdu fajn, leč ozvěna uhasla. Je tu polovina roku 2014 a Austin o sobě dává vědět už pátou řadovkou Road To The North. Paměť nehlásí negativní zkušenosti a tak se vesele vrhám do poslechu, za doprovodu lehkého úžasu a drobného sypání popele na hlavu, že jsem na skupinu kdysi zanevřel. Ale však to znáte, kolem je toho tolik… kdo to má furt hlídat.

 

První momenty nové nahrávky mě trošku zaskočily. Ačkoliv zahrnují slušnou melodii, kterou zpoza metalového běsu udávaly zejména housle, byl jsem zaskočen tuctovým kvapíkem. Naštěstí se skladba během svých deseti minut stačila několikrát proměnit, čímž si vysloužila můj nemalý respekt coby výraz neskrývaného uznání. Počáteční rozčarování bylo zázračně zažehnáno a uši dychtivě našponovány k dalšímu dění. Druhá věc přirozeně převzala folk blackovou štafetu v lehce vláčnějším tempu, klade důraz na kytarové onanie a housle zůstávají stylovým kořením, které tuhle táhnou v první linii a jindy si dají zase oraz. Kompozice je dostatečně barvitá a členitá, čímž se poslech stává  soustředěný a skladba i přes svou delší stopáž nenudí. Co však po slabé půlhodince svižného folk black metalu zaručeně každého zvedne ze židle, je porce nefalšovaného, čistého country. Ne, fakt si nedělám legraci. S chutí nalévám sklenici z láhve, na jejíž etiketě je místo původu Kentucky, stejně jako rodiště autora hudby Austina. Ačkoliv bych si country muziku sám od sebe nikdy nepustil, tady mi vůbec nevadí. Naopak jde o skvělé zpestření a to velice stylové a s chytlavým ústředním motivem.

 

Deska má velice slušně rozvrstvené pasáže a ví moc dobře, kdy na kterou tóninu udeřit. Časování je smyslně připravené a výsledkem takové práce je ustálený, nekolísající poslech. Prožitek je pak více intenzivní a řekněme i dramatičtější. Totiž právě ono napětí a příjemné očekávání doprovází poslucahče po celou hrací dobu. Pár nečekaných zvratů a našroubovaných, žánrově odlišných pasáží vyráží dech a člověk jednoduše žasne. Nejde totiž pouze o zmíněné country v kombinaci s folkovým black metalem, ale i jinak pojatou atmosférickou post hudbou. Po dlouhé době totiž můžu říct, že mě deska, která přesahuje hodinu hrací doby, baví od začátku do konce. Vlastně jsem tuto stopáž ani nepostřehl, jelikož i přes velkou délku má album pocitově výborný spád. Po jeho skončení mi pak v hlavě zůstávají především příjemné pocity, což je vlastně žádoucí a pozitivní jev. Uvidíme, s čím se Panopticon vytáhne příště, protože tohle je velice vkusná a originální záležitost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky