Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V kariéře melancholických veteránů z Halifaxu PARADISE LOST nebyla nikdy nouze o vzácně rozkmitaný pohyb a překvapení všeho druhu. Prvotní dřevní období střídá bezpochybný vrchol a kralování gothic/doom metalu poloviny devadesátých let, které se posléze mění v období experimentů. Proměněnou elektronickou, potažmo pochmurně rockovou úderku, poté zase utne postupný návrat k metalové vášni, nejvíce připomínající právě časový úsek kolem roku 1995. Bohaté, milované i stokrát zavržené a všelijak komentované kroky, které dnes nelze jinak než respektovat a všechny tyto tváře kapely si užívat. Kdybych se měl zastavit u poslední etapy PARADISE LOST, tedy u jejího opětovného přitvrzení, ke kterému se Angličané album od alba postupně přibližovali, vidím jako zásadní nahrání materiálu "In Requiem". Spoustu lidí jej opomíjí a zmiňuje zejména předposlední zpověď "Faith Divides Us Death Unites Us", na něž shlížím s jistou dávkou despektu a zdá se mi častokrát zbytečně přeceňované, což je v přímé rozepři se zveřejněnou recenzí Jirky, ale sto lidí, sto chutí...

Okamžiky směrování a otočení kormidlem tvorby jsou dané tak jako tak. PARADISE LOST se definitivně vrátili ke způsobu vyjadřování, ve kterém se cítí být nejjistější a nutno dodat, že díky prožitým hudebním přemetům, lze na posledních nahrávkách snadno vystpovat také odraz jejich rockovějšího působení. Cítí se být silní, o zkušenostech se nemá ani cenu bavit, a tak nakonec není žádným překvapením, že aktuální zásek "Tragic Idol" zní jak zní. Pokud bylo minulé album mnoha hlasy označeno jako definitivní comeback do dračích časů, výraz novinky není o mnoho jinde. Pěkne pokračuje v nastolené cestě, užívá si čerpání z vlastní minulosti, znovu uzavírá kruh a jde prakticky jen o to, jak nápadité a schopné konkurence v celkovém hodnocení tohle album je. Ohledně fáze hodnocení bych zůstal klidný, neboť PARADISE LOST se podařilo připravit album, jež netrpí na nedostatek energie ani slušně řešených nápadů. "Tragic Idol" není ústupem či krokem do strany, je naopak docela silným dokumentem živeným rozhodnutím drhnout osvědčené a metalově temné fluidum.

Když se vrátím k předposlední variantě být tvrdý a zpět - "Faith Divides Us Death Unites Us" - mluvil bych spíš o tradičním metalovém albu PARADISE LOST, než nějakém skvostném dílu, či dokonce novém milníku. Nikdy jsem nesetřepal tu vědomou optiku být co nejvíce "Icon" a nehledět moc na okolí. Poslouchám-li tohle album po letech, nadále cítím poněkud nejistou topornost to všechno za každou cenu zlomit a konečně přesvědčit poslední pochybovače, že ke skutečnému návratu opravdu dojde, tady a teď. Celou trojici posledních alb pak vnímám stejně i odlišně zárověň. Jednoho pocitu se ovšem zbavit nemohu a tím je fakt, že ať upomínají období půlky devadesátek jak chtějí, jejich úrovně se nedotýkají, jsou zkrátka trošku někde jinde a možná už ani nejde ten level znovu dobýt. Přesto jsou všechny tři nejmladší děti PARADISE LOST slušná a svůj účel plnící alba, to bezpochyby ano.

Luštit a ucelovat si názor na "Tragic Idol" pak vidím konkrétně u těchto zasloužilých gotiků jako velmi individuální a domnívám se, že názory na něj se budou vesměs lišit. Osobně novinku vidím jako sympatické album, ke kterému jsem si vybudoval o něco bližší a věrnější vztah než k desce minulé a byť i na něm postrádám zásadnější songy, jsem nakonec spokojen. Řekl bych, že novinka je o trochu více rozkročená a netrpí tolik zjevně definovaným metalovým znovuzrozením, připadá mi prostě ve větší pohodě. Čerpám z ní více energie díky tomu, že ji mám za pestřejší a o pověstný krůček střízlivější či lehčeji stravitelnou. Ve finále stejně půjde každému o jeho vlastní uchopení, protože jsem přesvědčen o tom, že mnoha lidem, kteří nedají dopustit na předchozí opus, nepřijde novinka zas až tolik zajímavá a samozřejmě se najdou i tací, kteří to uvidí zjevně opačně.

Já své názory na jednotlivá alba PARADISE LOST také neustále měním a obracím. Nikdy sice nedám dopustit na dvojici "Icon" / "Draconian Times", ale v přítomnosti jsem unešen a nedám dopustit na "One Second" - album, které jsem v době jeho vydání zrovna dvakrát neuznával. V časech, kdy jsem nadával na experimenty, temně sladké rockovky a chtěl zpátky sekec, jsem dnes dostal co jsem potřeboval a stejně ohrnuji nos. Pak se v tom vyznejte...