Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Quercus - Verferum

QuercusVerferum

Jirka D.27.3.2019
Zdroj: CD v jewelcase (#MFL 020) // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Quercus přirozeně pokračují ve své potemnělé pouti a přichází s albem, které je logickým pokračovatelem těch předchozích.

Domácí doomařské trio Quercus jsem začal bedlivěji sledovat u minulé desky Heart With Bread (2016), na níž se kapela prezentovala jako velmi solidní a sebejistý zástupce žánru. Píšu to záměrně takhle vyhýbavě, protože bych se už trochu ošíval, kdybych jí měl přiznat osobitost a cokoliv jako inovátorský přístup, protože různé variace téhož lze v historii doom metalu dohledat bez větší námahy. Kolega v minulé recenzi zmínil zcela oprávněně Scepticism a osobně bych neviděl problém k tomuto jménu přidat i některá další, která možná padnou v textu níže. Na druhou stranu to ani zdaleka neberte jako odrazování od poslechu, protože situace je naprosto opačná - jde o pozvánku k bohaté, doom metalové hostině.

 

Nová deska Verferum je, pokud dobře počítám, čtvrtým zářezem kapely a její dominantou jsou opět varhany, které rámují zvuk Quercus do mohutně klenuté a barokně honosné atmosféry. Oproti předchozímu albu neuslyšíte zvony z kostela sv. Mikuláše z Velkého Meziříčí, ale to nijak neubírá na chrámovém vyznění některých částí alba a monumentálnosti některých pasáží. Quercus si v tomto zvuku libují, umí s ním pracovat a umí z něj vystavět působivé a silné motivy.

 

Markko's pipe organ

 

Čtyři skladby nahrávky se pohybují mezi jedenácti a třiadvaceti minutami a na první pohled je zřejmé, že opulentnost aranží jde ruku v ruce s kompoziční prací. Barokní vlivy jsem nezmínil náhodou a stejně tak není náhodou, že v děkovačce je na prvním místě uvedeno jméno J. S. Bacha. Quercus na desce představují rozsáhlé kompozice tvořené několika ucelenými a nezřídka vzájemně ne zcela slučitelnými částmi, což lze demonstrovat na příkladu první skladby Ceremony of the Night. Více jak čtrnáctiminutový opus sestává jak za masivních pasáží s dominujícími varhanami, tak z částí klidných, doslova zádumčivých. Po pravdě ne vždy jsem přesvědčen, že přechody mezi těmito celky dopadly zcela přirozeně a mnohdy, když skladba pocitově končí, zcela nečekaně a možná proti přirozenosti najednou pokračuje dál. Není to případ jen první, ale třeba i poslední kompozice Passacaglia D Minor, White and Black Darkness.

 

Tyto umělecké ambice, které jsou vedeny nejen v hudební, ale i výtvarné rovině (viz krásně zpracovaný booklet a nádherná titulní malba), z mého pohledu posouvají desku Verferum a kapelu jako takovou nad běžný rámec metalové kapely. A to i navzdory tomu, že ne vše nutně musím považovat za povedené a umělecky hodnotně dotažené. Ostatně ani nemám pocit, že by tenhle přesah měl být rozhodující pro poslech desky, protože její základ je ryzí doom metal a jeho příznivci tuto žánrovou věrnost beze sporu ocení. Na své si přijdou fanoušci nejen zmíněných Scepticism, ale díky melodice kytar třeba i Saturnus (opět první skladba), v závěru druhé Journey of the Eyes po zádech přejde mráz My Dying Bride a místy jako bych zaslechl již zaniklé a výborné Mar De Grises.

 

Quercus band

 

Naopak zatím nepřekonanou potíží je pro mě třetí skladba The Pu-ehr Exhumed s hostujícím Donem Zarosem (Evoken), a to především díky zpěvnější, čistší hlasové poloze. V mnohém mi tento přístup připomíná Pallbearer (případně Ahab), ale jednak mi ani v nejmenším nezapadá do kontextu desky, která je jinak tažena výborným, pohřebním murmurem, a jednak postrádám charisma, které by tuto hlasovou polohu ospravedlnilo. Daniel Droste či Brett Campbell jsou ve svém počínání o poznání přesvědčivější.

 

V celkovém pohledu na desku ale pozitiva jednoznačně převažují a upřímně jsem si její poslech pro recenzi užíval, čímž tak nějak naznačuju, že dopsáním tohoto textu naše zkušenost nejspíš neskončí. Pozitivní posun oproti ještě nedávné praxi je vidět i v přístupu dynamice, která se pomalu začíná odlepovat ode dna. Ostatně ani zvuk celkově, podle všeho komplet vyrobený v Morbivodově studiu, mi náladu nekazí a snad kromě místy utopených bicích (asi záměrně) hraje velmi důvěryhodně.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Petr S. KOZEL / 27.3.19 10:45odpovědět

V dávných dobách pro mě byl problém vše, kde bylo i něco víc než pohřební murmur, to už neplatí a užívám si i věci jen s melodickým zpěvem. Atmosféra desky mě dostala, tohle mám prostě už několik let rád, třetí píseň sem si celkem užíval. Naopak první dojem u prvních poslechů byl takový, že v některých částech, kdy je instrumentace klidnější to ten murmur rozbil a moc to tam nezapadlo, u dalších poslechu mě to už tak nevadilo, až bych řekl že občas není na škodu atmosféru trochu rozbít. Nakonec sem tohle a předchozí album doporučil k poslechu i pár kamarádům, kteří poslouchají spíš klasiky jako J. S. Bacha a zaujalo. Říkali mě že by je nenapadlo, něco takovýho hledat v metalu :-D nojo neznalost doomu neomlouvá :-D

Victimer / 27.3.19 8:05odpovědět

Pravý a poctivý doom Quercus si dopřeji vždycky rád, má v sobě tu správně sklíčenou esenci.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky