Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Raison d

Raison d'être Mise en Abyme

Victimer5.9.2014
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Putování do nejskrytějších temnot vlastní duše provází několik prosvětlení a hlavně očekávaně kvalitní hudební soundtrack.

Cesta do hlubin vlastního já, ponor do nekonečna propasti, kde se jedinec dotkne pekelné vřavy plamenů, aby znovu vystoupal nahoru, neboť naděje a porozumění jsou vlastnostmi, které jej mohou očistit. Tolik ve zkratce poslání posledního hudebního odkazu kultovního projektu RAISON D'ÊTRE, za kterým stojí nezničitelný malíř temných nálad Peter Andersson. Celá exkurze "Mise en Abyme" má až náboženský podtext, neboť ono putování jako by symbolizovalo dotek s Bohem, s jeho věčnou silou, která je schopná napravit všechny prohřešky a vyslat člověka zpět do jeho podstaty a dát mu tak novou šanci.

 

Koncept alba začíná dlouhým, tichým pádem do pekelného jícnu, který se pomalu, ale naprosto neodkladně přibližuje. Pohledem nahoru si člověk zkoumavě prohlíží stále viditelné nebe, jenž se rázem mění z klasicky modré barvy v nevábnou šedou a do mysli se začíná vkrádat pocit přiblížení vlastního skonu kdesi v podzemí. Vzduchem, jenž je stále těžší na dýchání, se přibližují ozvěny chórů a šepot. Situace je čím dál více zneklidňující, pád na samé dno hlubiny je u konce. Spustí se podivná pekelná symfonie a je jasné, že jsme Luciferovi blíž, než si každý mohl kdy představit.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/raison%20d%20etre%20II%20recka.jpg

 

Druhá skladba "Infernos" je pravdivým mluvčím pekla. Ano, toho místa, co musí uvítat hříšníka po svém. Ocitáme se v prostředí ponurého nočního provozu, který řídí velké ozubené kolo, jenž se s děsivým hlukem otáčí. Snad aby symbolizovalo čas, který smrtelník věnoval pokleskům všeho druhu. Drsná a krutá procedura pokračuje přikládáním pod kotel, neboť i ten je na svém místě. Všude je slyšet dusot kopyt a řinčení vidlí. Nedá se jinak, jsme v nitru propasti, v objetí pekla samotného. Album se dostane do polohy, odkud je zřejmé odtušit, že v temnotě musí jedinec zůstat, prožít si ji, aby pochopil jak hluboce padl a jestli si vůbec zaslouží znovu vyjít na zemské světlo. Někdo je tu s námi. Nic není vidět, ale hluk je strašný. Veškerá síla spojená s očistou je koncentrovaná do podzemí a dává na vědomí své poslání. Ohlušujícím způsobem.

 

Teprve potom dojde k fázi napravení. Muž v kápi se sklání nad nebohým, vidět do tváře mu není, ale žehná svým popěvkem do tmy, která je nadále neúprosná. Místo kostelních zvonů vyzvání prostorem pekelné poklopy zavěšené na stěnách a jejich jemnost je jen zdánlivá. Nedůvěra trvá. Až časem se atmosféra rozčísne, ozve se ženský chorál, ale je stále těžké si domyslet, jestli ona není tím zosobněním prokletí, kdy leží schoulená na zemi, zmítající se v okovech a prosící o slitování. Nebo je právě ona tím prvním dotykem shora, od boží pomoci? Zdá se, že ano, je třeba tomu věřit, mít víru ve vlastní nápravu a šanci se polepšit. V závěru alba je zřejmé, že temnota jen tak nekončí, jsme přece ve společnosti sklíčeného soundtracku, který režíruje sám Peter Andersson. Duše je ovšem osvobozena. Chóry neustávají a vyprovází duši ze zatracení. Dál už je vše na každém z nás, RAISON D'ÊTRE se se svým duchovním odkazem pomalu, ale jistě loučí. Až ke vší tichosti... Bděme, pokorně a opravdově.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky