Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rauhnåcht, neboli noc vykuřování, je stará tradiční slavnost obyvatel Bavorského lesa, která má ochránit před duchy, zlými démony a další nebezpečnou chátrou. Lidé v maskách čertů a bubáků se je snaží odehnat pomocí kravských zvonců, bubnů a všeobecného randálu. Občas taky někdo někoho vykouří, ale to už bez masky a v soukromí. 

Rauhnåcht je také rakouský blackmetalový projekt, za kterým stojí chlapík jménem Stefan. Ten je na rakouské scéně asi známou postavou, protože v jeho portfóliu je celá řada kapel a projektů, ve kterých hrál na co se namanulo. Při pohledu na diskografii jeho projektu Rauhnåcht jsem však zpozorněl, protože se dme nadprůměrnou aktivitou a to je u one man projektů, ale nejen u nich, podezřelé. Často se totiž nadšení nesetkává s kvalitou. Každopádně nechci být sešněrován předsudky a budu se dívat okem nezkaleným, rozpaky z obalu podržím na uzdě.

Rauhnåcht se pohybuje v oblasti melodického black metalu, který do sebe absorbuje vlivy folklóru a je očividně hrdý na svůj původ. Po této linie valí i aktuální deska Zwischenwelten. Blízkost alpských velikánů, horských luk a kyprých hospodyněk je slyšet na každém kroku, v hudbě slyšíme kravské zvonce, tahací harmoniku nebo sborové zpěvy. Atmosféra tak má prostor nakynout a přinést posluchači podobné pocity, jaké má osamělý pasáček dobytka, který za zvuků blacku ve sluchátkách vyhání stádo na pastvu. Jádrem je však blacková jízda, kterou pocítíte od prvních tónů a sympatie mají dveře dokořán. Poslouchá se to vcelku dobře, ovšem postupně se vynořují pochyby a dvířka se přivírají s pocitem možné kapitulace. Někde je něco špatně a problém nakonec krystalizuje v pomalých partech, ve kterých hudba často klesá k naprosté jednoduchosti až infantilnosti (Letzter Pfad). Tuctové popěvky se podbízejí školním dětem coby preludium pro xylofon a triangl, snad zamýšlenou záhadnost a tajemství se mnohdy ani nepodařilo nastartovat. Přemýšlím, kde je ta jedinečnost čertího vykuřování? Ovšem jinde se třeba klávesám daří vytvořit žádané emotivní prostředí, kouzelně tupé a podbarvují temné dějství Zwischenwelten. 

Plusové body rád udělím za to, že album nemá hluchá místa. Neustálý proud hudby servíruje nápady jako na běžícím páse, takže se ani zdaleka nedá mluvit o zbytečně natahovaném čase a rozplizlých plochách, takzvané vatě. Stále se něco děje a 40 minut uteče jako voda. Kruté, murmurózní pasáže jsou nacpané kytarovými sóly, třískáním do plechových činelů a dramatizovány syntetickými sbory ala Dimmu Borgir. Hodně jsou slyšet čisté zpěvy, které jsou zdravým protikladem bestiálního řevu dominujícímu albu. Rychlopalné úseky alba jsou tím co jej podepírá, zatímco občasné preludování syntetiky jednou zafunguje a podruhé ne.  

Zwischenwelten můžeme obvinit ze zbytečnosti, ale o propadák nejde. Splňuje zhruba vše, co člověk od melodického blacku může čekat, ale ani kapku navíc. Strávil jsem s ní několik pohodových hodin bez nežádoucích účinků, ale vracet se k ní už nebudu, protože ve frontě jsou daleko lepší věci a času je málo.