|
|
||||||||||

Klíč k temnotě Reido visí ve špinavé skříni a dveře z místnosti vedou do pusté krajiny bez života. Je to právě záměrná neučesanost a stopy sludge metalu, co kapelu dělí od typicky funerální větve doom metalové komunity. Není to cesta k věčnému zatracení skrz urnový háj, ale neodkladný konec doprovází pod povrchem hlučící bestialita, nebo-li vlastní vyjádření k negativní stránce bytí na této planetě. Není to cesta osázená stromy a kvítím, ale suchá nevábná asfaltka, kdy líně tekoucí tér lepí podrážku a pohled na haldy kolem se rovná bezútěšné vizi blízké budoucnosti. Nic dobrého nás nečeká, nic velkého se nestane. Jen prašivý konec nás všech.
Reido k nám promlouvají skrz svůj špinavý žal. Jsou pohřební a obřadně odevzdaní, ale jejich postavy nejsou oděny jen do čistých černých šatů. Jsou to zároveň i ti, kdo kopou hroby a házejí hlínu. Takoví, co umí sundat svůj sváteční úbor, ohrnout rukávy, plivnout do dlaní a přiložit ruku k dílu. Po dobře odvedené práci se však umyjí a pokorně dál stojí v zástupu smutnících. Jejich tvorba je funerální, bahnem zkrápěná cesta, ze které lze vidět nebe. Skrze koruny stromů promlouvat s němým nekonečnem nočních hvězd. Ale potom se zase vracet zpátky na zem. A pod ni.
Reido mají na kontě tři alba a sedmnáct let na scéně z nich dělá zavedené těleso. Kapela začínala u ruského labelu Solitude productions, ze kterého už vyrazilo do apokalypticky vnímaného světa pár zajímavých jmen. Namátkou Doom:VS, Ea nebo Comatose Vigil, stejně jako mají s tímto doomovým lůnem východně od nás své zkušenosti naše kapely Quercus a Et Moriemur. Solitude může znamenat slušný start a výpomoc. Dnes Reido kotví u Aesthetic Death, kam jsem si před lety poprvé šel pro smrt s uřvanými Murkrat, nebo se pod vlivem alkoholu věšel na stejný strom jako Wreck of the Hesperus. Opět malá firma, asi i malá podpora, ale dobré kapely. Underground.
Titul nového alba vychází z buddhismu a vyjadřuje to možná nejchybněji vykládané učení. Koresponduje s danou neosobností individuálních projevů, s vyjádření ne-já pocitů a postojů. Jsme součástí celku, neexistuje žádná individuální podstata bytí. Je to sen, nepravda. Reido si titul osvojili po svém a jak káže doom metalová obec, bude neveselo, bude truchlivo. Z jejich hudby cítím tu rozpadající se víru v sebe, kdy člověku dojde, že jeho vlastní nastavení není ničím zvláštním a ojedinělým. Že ani on sám není natolik jiný a svojský, ale že vše ve skutečnosti podřizuje většině. Je členem stáda a v něm vrávorajícím dalším kusem.
Ano, album Anātman symbolizuje ztrátu vlastní identity. Je přece tak pomíjivá. Cesta albem je dlouhá, ale ne vyčerpávající. Reido netvoří nijak záludnou a nepřístupnou hudbu, jejich zkáza disponuje dostatkem posluchačsky líbivých momentů. Bavíme se však v rovině čistého doom metalu a k fanoušků tohoto stylu také mluvím. Je to pořád tahle strana mince. Ta podzemní. Normálnímu světu nepřístupná a nepřístupná i těm, kteří doom metal jako styl odmítají. Je to hudba pro věrné a zanícené.
Úvod alba, skladba Deathwave, by se dala chápat jako intro. Není to však klasický nástup ve smyslu hodně temnoty utopené v hodně klávesách a navození až hororové nálady. To nechme jiným. Zde jsou efekty učinkující a postupně rozpínají pochmurnost desky. Ta pak nabývá na síle. Přidávají se kytary a další nástroje. Jsme uvnitř dění, příběh začíná. Pokud bych měl zmínit další lehké odbočení ze stylu desky, bude to předposlední skladba. Ta upomíná na titul alba a je čistě instrumentální. Vše je pojaté na bázi spojení s jinými světy. To odloučení od sebe samotného. Elektronický podkres atmosféry vanoucí osud tónů někam do astrálního nekonečna, kde se vše stejně rozplyne.
Jinak je novinka Reido hustá a těžká clona mraků bez výhledu na lepší zítřky. Surová hra s pravidly. Pravý a neutěšený doom s klasickým kontrastem symbolizující vrchol alba jako beznadějný pocitový pád. Ploužíme se troskami, zíráme do prázdna a o tom umírajícím v nás umí Reido hezky vyprávět. Anātman postupně rozkryje nejedno drsně pravdivé vybavení toho nejlepšího možného skonu. Určitě máme co do činění s jednou z nejlepších doomových desek za poslední dobu. Tvrdou i atmosférickou odpověď na současné dění v tomto stylu. To je pořád klasicky pozvolné, ale stejně tak pořád v něm lze dohledat silná a určující díla. A to ještě budeme mluvit o Esoteric...
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Aesthetic Death
Vydáno:Říjen 2019
Žánr:doom metal
Alexander Kachar - kytara, zpěv
Anton Matveev - kytara, synths
Dmitry Kochkin - bicí
1. Deathwave
2. The Serpent's Mission
3. Dirt Fills My Mouth
4. Liminal
5. Anātman
6. Vast Emptiness, No Holiness

Hrivňák Bouška Janoušek
Playhouse

Diablerie
The Catalyst Vol. 1: Control

Abysmal Grief
Funeral Cult Of Personality

Deathspell Omega
The Furnaces of Palingenesia

Incubus
8

Krallice
Demonic Wealth

Mouth of the Architect
Path of Eight

Blut Aus Nord
777 - Sect(s)

The Shadow Lizzards
The Shadow Lizzards

Kammarheit
Thronal

Umbrtka
Hlavní stroj
Právě vychází zajímavý úkaz v podobě audioknihy Heimatcore, čtěte tiskovku níže:
26.5.2026České rockové ceny Břitva, zaměřené převážně na tvrdší formy rocku, metalu, punku či hardcoru, oznamují nominace za rok 2025, které určilo 39 hlasujíc...
26.5.2026Změna v soupisce kapel se dotýká odpadnuvších Vortex Of End a Outlaw. Náhradou za ně jsou Cromlech a Srd. Více v tiskovce:
25.5.2026Venku je nová kniha s hudební tematikou, a to titul Bejt hardcore není sranda od Michala "Mičla" Dajče. Na 280 stranách Michal mapuje svých 25 let na ...
25.5.2026Bansko-bystrická post-blacková kapela Solipsism právě vydala své nové album nazvané Pedagogy for the Existentially Exhausted, které je kromě digitální...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.