Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na našich stránkách je kapelám z Francie věnována zasloužená pozornost. Plodnost této země bych přirovnal k plodným bokům kypré horákyně. Nebo ta ženská byla chytrá? Vlastně už nevím, ale chtěl jsem říct, že o zajímavé kapely v tomto koutě rozhodně není nouze. Mně se při posledních průzkumech tímto směrem v okuláru dalekohledu zachytil hmyz, který nakonec hmyzen nebyl. Sklo mi zasvinili Reverence. Kdybych měl vyjádřit jednou větou jejich směr, tak jejich aktuální fošnu The Asthenic Ascension bych nabídnul tomu, komu Blut Aus Nord připadají už moc nelidští, ale přesto je oslovuje podobný feeling. Tedy potýrat, ale nechat při životě. Podobnost se slavnějšími krajany nacházím i v grafice obalu desky, která taktéž vyznává jazyk symbolů a temných krajinek. Přesto nelze mezi těmito kapely utvořit rovnítko, neboť po několika posleších je zřejmé, že se  jejich, na čas příbuzné cesty, rozcházejí.

Reverence se nám na svém čtvrtém albu představují v roli atmosférických dehumanizátorů, kteří na své posluchače nakládají břemena těžkých existenčních problémů a sami tak ulevují svým plotýnkám. Tu máš a poper se s tím, jak umíš. Mnoho bezohledných kapel má podobné manýry a jen zkušený konzument nepodlehne svodům deprese. Je to jen na nás samých. Za nekalou atmosférou je třeba hledat zejména hříčky nemocných kytar a umně nastavených samplů, ke kterým se nikdo nehlásí. To už tak v lidské povaze bývá, nabízí se odpověď, ale faktem zůstává, že z valné většiny padá zodpovědnost za citovou tíseň právě na jejich obvody.

Když jsem v úvodu zmínil Blut Aus Nord, tak to mohlo mnohým napovědět, že jde o tvorbu ovlivněnou industriálním vyzněním, bohatou právě na atmosférické tlaky a tahy. I zde najdeme celou plejádu kolísavých melodií a antirytmů. I jen malá ochutnávka lehce zaperlí na jazyku a láká k dalším soustům, ale vzápětí musím konstatovat, že Reverence nedosahují té dokonalosti, které již bylo dosaženo jinými někde jinde. Snad to ani není jejich cílem a záměrně zůstávají o dvě patra níž, kde si je najde větší množství fanoušků. Proč bych se ale měl spokojit s druhou jakostí, když tady už máme jednu extratřídu?

Tady je problém jak na desku nahlížet. Osobně raději volím cestu bez konfrontace, nebudu srovnávat se slavnějšími krajany a vida, najednou procházejí Reverence mojí lustrací se vztyčenou hlavou, kdy je v žádném případě nelze odhodit do koše jako zbytečnost. Argumentem pro tento postoj je muzikantsky dobře zvládnutá deska s výrazným účinkem na posluchače. Živá složka kapely, která čítá tři osoby do temnoty ponořené, se soustředí na klasické instrumenty, se kterými to umí a bezskrupulózně to do nás sypou. Tlakové vlny typu pozdní Gehenna slušně tlučou do hlavy a rozechvívají filtráty mízních uzlin. Na kytaru je naložena většina zajímavých melodií, ze kterých zebe na krku. Jako výrazné plus zasluhující si pár bodů navíc vidím momenty, kdy je dominující black prosvícen rockovějšími momenty, jako třeba ve skladbě The Descent či Psalm IV. Ve druhé zmiňované mě ale ke konci ubíjí zoufalý ženský pláč. Proboha, to mám jako poslouchat a zůstat normální? Holý nesmysl. Až na tuto malou extravaganci mě jednodušší a čitelnější pasáže fakt oslovují a straním jim více než chladným prefabrikátům. Pro ty si chodím s košíkem jinam.

Shrnuto a podtrženo, máme tady jednu z desek, která zhutňuje silné základy francouzské blackmetalové zloby ovlivněné industriálním chladem a ozvěnou kovárny.