Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Rivulets - I Remember Everything

RivuletsI Remember Everything

Symptom31.7.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / mobil / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Tentokrát to zní, jakoby pátý element hudby Nathana Amundsona ožil novým rozměrem, co nechává svět jít kolem.

Není to černá deprese, která ovládla album Debridement, není to ani oddechovka na veselou notu; bude to něco mezi tím. Rád bych našel správná slova a trefil jimi do černého ve prospěch Nathanova stále čerstvého výplodu, avšak hudba na úrovni své vnitřní kvality není exaktní věda a s definicemi a poučkami tu člověk tak docela nevystačí.

 

Zdánlivě je vše při starém, přinejmenším při poslechu úvodní Reinforced / Delicate jsem nabyl dojmu, že vše podstatné už bylo řečeno; že směr naznačený na dnes už devítiletém You Are My Home (expanze nástrojů) mě baví, ale ne zas tak moc; že Nathan nahmátl nové duoly a trioly a že svým třaslavým hláskem zazpívá par tklivých veršů a bude; naštěstí jsem se pletl.

 

Varování: Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.

 

Po tom, co jednička krátce zavzpomíná na staré dobré časy, přichází hlavní dějství – Into The Night působí jako další začátek desky, té jinačí, podle nového střihu. Léta zkušeností přinesla své plody už na předchozí studiovce We're Fucked a zde se dále úročí ku ještě větší skladatelské lehkosti a stravitelnosti. Skladby ožívají bicími party a jiskřivým zvukem elektrické kytary. K mé lítosti ubylo ambientních ploch a samplů. Rovněž ona unikátní barva hlasu nevyniká jako dříve, ale prizmatem Nathana Amundsona zůstává hudba stále spíše rozvláčně zahloubaná než dravá.

 

 

O tom, jak emocionálně umí Nathan Amundson do struny zahrát, svědčí jak ukolébavka Is That All You've Got, tak větší kus I Was Once A Handsome Man, kde hranice kritického poslechu stírá prostá krása jednoduchosti. Ride On, Molina je poctou nedávno zemřelému písničkáři Jasonu Molinovi, co vyšla i jako singl se skladbou I Told Jesus Christ How Much I Love Her na druhé straně (deset minut splínu s velmi živým zvukem bicích). S trefnou třetí skladbou My Favorite Drug Is Sleep se nelze než ztotožnit a stejně jako následující Summer Rain zazní propozice takřka hmatatelně. Za největší hitovku u mě platí předposlední Your Own Place To Ruin – božská mana a skvělý vrchol alba! Minimalistický rukopis Rivulets byl a je spíše o potřebě zachytit samotnou podstatu myšlenky, než prodat málo muziky za hodně peněz.

 

Přesto že albu nelze upřít mainstreamové proporce, zůstává otázkou, jak moc velkou pozornost na sebe strhne. Sázím, že Rivulets budou i nadále tak trochu stranou zájmu médií platit za chuťovkou pro zasvěcené znalce. I Remember Everything považuji za nepříliš temné, zato vyzrálé dílo minimalistického rocku. Nathan Amundson má filipa a zůstává autentický bez potřeby si na něco hrát. Co chtít víc?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky