Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rob Zombie - Venomous Rat Regeneration Vendor

Rob ZombieVenomous Rat Regeneration Vendor

Bhut22.5.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Neúplná a nedotažená práce od tak precizního umělce. Poznáme ho téměř okamžitě, ale jakoby se nám odcizil. Více poslechů není na škodu, ale výsledek je i tak rozpačitý.

Roba Zombieho jsem vždycky v duchu srovnával s podobným šílencem Marilynem Mansonem. Rob na rozdíl od pana reverenda vede spořádanější život a jeho výsledky jsou mi v posledních deseti letech sympatičtější. Tím nechci nikterak hanit Marilynovu slávu, neb na něm taktéž dost ulítávám, ale jeho poslední počiny v mém žebříčku nezískávají dvakrát vysoké příčky. To se říci nedá o panu Zombiem, který Marilynovi tak trochu uzmul pár lidí. Konkrétně tedy Johna 5 a Gingera Fishe. Čtveřici doplňuje Piggy D.,který toho v hudebním světě zanechal taktéž nemálo. Ale o co tady vlastně jde? Nová deska Venomous Rat Regeneration Vendor - to je, oč tu běží.

 

Všestranně nadaný Rob napsal se svými kolegy album, které sice není natolik úžasné jako Hellbilly Deluxe (ať už jedna nebo dva), ale i tak rozhodně nestojí někde opodál. Je trošku složitější a více experimentující. Ne že by oním experimentem bylo nějaké znásilňování netradičních nástrojů, ale spíše zkouší samotného posluchače. Střídá náladičky, jak se mu zlíbí, z nichž těch typicky živých pro jeho jméno se příliš nenachází. Deska není mdlá, utopená, či postrádající fíling, jen si jednoduše pluje drobátko jinou cestou. Ale přesto všechno se nám do uší dostane obvyklý rukopis, a i kdyby tohle všechno byl jen instrumentální soundtrack, určitě poznáme, kdo za ním stojí. Jsou to totiž obligátní postupy, kterými nás Zombie častuje už od doby, kdy byl ještě bílý.

 

Vyloženě hit tu asi nenacházím, ačkoliv by jím mohla být třeba klipovka Dead City Radio And The New Gods Of Supertown. Ony se totiž v podobném duchu nesou i skladby ostatní. Dokonce i předělávka rockové formace Grand Funk Railroad – skladba We’re An American Band - mezi ostatní zapadne velice nenápadně. Pomalých pasáží tu máme celkem požehnaně, ačkoliv se vždy rozjedou v strhující refrén a šílenou kanonádu slov, kterou nám hlavní protagonista s přehledem pálí do sluchovodů. I když jsem album slyšel již několikrát, stále v něm něco hledám a sám vlastně nevím co, protože Rob vždy všechno (v hudbě) ukazoval na rovinu. Nejinak tomu vlastně je i teď, jen mi přijde, jako by toho bylo málo. Bez ostychu přiznávám, že tato nahrávka je asi nejslabší v dosavadní diskografii.

 

Tenhle průzkum alba stejně musí nakonec provést každý posluchač sám. Zombie je sázka na jistotu. Je to totiž líbivé, je to chytlavé, je to excelentně provedené a báječně zahrané. Ovšem přes všechny ty žhavé drátky elektronických souzvuků se jaksi vytratila šťáva organických partů. Zbyl jen horký pot s hnusně smradlavým slaným odérem. Z téhle desky mi totiž po dohrání nezůstane příliš mnoho. Budu se opakovat, ale něco mi chybí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky