Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Budeme kolabovat, celá existence, celý svět. Mučivá realita není hrou na pár kliknutí v zábavné PC hře pro mladé a znuděné fakany. Jistě, téma apokalypsy tady bylo, každý se o něj otřel, nebo se jej pokusil zahrnout do celého konceptu. Jde o to, kdo za to stál a komu naopak nestálo za to si tyto apokalyptické interprety vůbec pamatovat. Rorcal jsou věrní. V děsivosti, v poutavosti daného příběhu, v atmosféře. Ve všem tom sklíčení, dojmech blízké naděje a konečně i ve zvukovém tlukotu, jenž má úroveň a nehlodá myslivnu posluchače jen na půl plynu. Rorcal jsou o konceptu, o poloze, o ulehnutí v ní a odehrání pečlivě promyšlené soustavy na sebe navazujícících témat. Tři roky starý předchůdce novinky - Aureliův hodinový megalit mrzce se otírající o drone festival veškerých možných nálad s opravdu epickou atmosférou - čili "Heliogabalus", je nyní vystřídán epiku postrádajícím soundtrackem na konec světa. "Világvége" je totiž maďarské slovíčko značící apokalypsu, totální závěr. Pokud nás ani tato forma definitivního úpadku nedonutí propadnout jisté formě hrůzy z příštích dnů a týdnů, tak jsme jen cynický povlak masa, kostí a pár cévek. Hohó, opravdu?

Rorcal tentokrát oprašují drone/doom metalovou strukturu skladeb na podstatně skromnější minutáži alba, neboť jeho přirozená devastace pramení z jiných zdrojů. Z kobek black metalových sídel, hrubé síly a špíně věnované posledním okamžikům žití. To, co řeže představy v bezvýchodné nic, je černočerné vazbení nad vylitými koryty, bouřícími sopkami a od sebe se oddělující země. Rorcal překvapují rouhavou atmosférou, která vyzní stejně definitivně jako zamýšlený konec všeho života. Prorokujeme poslední dny, hrajeme vám na rozloučenou. S mimořádným potěšením vám oznamujeme, že vaše poslední kroky, sny a myšlenky budou spojeny s naší hudbou. Podepsáni vaši Rorcal. Kapela, která se umí pro danou tématiku zaujmout a s nezdobenou kreativitou ji přetavit do extrémně hudební roviny, kde na formě škatulky zálěží asi jako na úterním pozdním obědě u z míry vyvedené babičky. Vše je o intuici a tvůrčích pochodech. Na novince hodně spontánních.

Nacházíme nad propastí v surovém objetí rychlosti, špíny a bolesti. Žleby, nad kterými nedávno kroužili dravci, jsou zaplavené lávou, města vysává šílený hurikán a bere si veškeré lidstvo. S domy, stromy i dopravními prostředky vysoko do prosvícené tmy zesilujících blesků. No není hezké strávit příjemnou třičtvrtěhodinku nad takovou milou událostí, jako je vyhubení sebe samých? Varovné signály zesilují a ostře kontrastují s pohodou v křesle a se sluchátky na hlavě. V mysli se promítá děj zkázy a v pohledu z okna se zelená park s kočárky a bruslaři. Poslouchám tuhle desku týdny, vlastně už měsíce a pořád má neskutečnou sílu, které neustále propadám. Rorcal se znovu ponořili do tématu, nalepili na sebe vše negativní a zlé a nestrávenou hmotu vyvrhli ze svých útrob. A v neposlední řadě nahráli jednu ze zásadních nahrávek tohoto třináctkou zakončeného roku.