Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K australským pohanům Runespell chovám takové vzdálené sympatie. Vzdálené proto, že jejich dosavadní tvorbu postupně zachytávám, rád si ji poslechnu, a bez hlubšího zásahu zase poměrně brzy odložím. A nebylo to jenom jednou, v tomto ohledu je opravdu odkud brát. Od roku 2017, kam se datuje vznik souboru, je nové album Shores of Náströnd už pátým v pořadí. Runespell jsou od svých začátků věrni německému labelu Iron Bonehead Productions a svým epickým metalem zase čerpají z dávného odkazu Bathory. Z jeho nordického prsu dodnes sají i některé radikálnější projekty, které jsou Runespell výrazově nablízku. Řeč je kupříkladu o Graveland nebo Kroda. Oproti nim ale z mého pohledu Australanům chybí více osobitosti, prvek, kterým by se kapela více vryla do paměti. Takto Runespell hrdě kráčí kolem, ale prozatím naplno nezasahují. Jejich vyprávění mě ale i přesto baví poslouchat.

Abychom se dostali na kloub názvu nového alba, musíme si osvěžit alespoň dvě jména vyňaté ze severské mytologie. Náströnd je pobřežím mrtvol, místo, kde žije bájný drak Níðhöggr. Negativní to montrum spojené se ztrátou cti a opovržením. Však oni mrtví z pobřeží jsou takoví, kteří se v běžném životě něčím zásadním provinili. Obal novinky na tohle téma vzorně navazuje a kapela celkově ukazuje, že graficky se pěkně vyvíjí. Ano, deska má chmurnou, majestátně sklíčenou náladu. Runespell se snaží rozkročit, nevadí jim zrychlení, ani akustika a celkově jemnější projev. Vše důkladně míchají a přináší nám vydatný mix nálad a proměnlivosti.

Runespell, to je především maniak schovaný za pseudonymem Nightwolf. Zakládající a doposud jediný oficiální člen kapely, muž, kterému je třeba dát největší kredit. Jako skutečná kapela, přesněji trio, jsou Runespell vedeni až právě s aktuální sbírkou Shores of Náströnd. Zde už Nightwolfa doplnili loni přibraní novicové Basilysk a Irrwycht.

Poslechy nových Runespell jsem pojal hodně přírodně. Jelikož domácí prostředí nezabíralo a veškeré soustředění na jejich nové poselství záhy vyprchalo, šlo se ven. Napřed vlakem do hor a pak přímo krajinou, kterou nešlo příliš lidí se svým familiérním ahoj pozdravem. Bylo dost času si vše o samotě a v patřičném prostředí projít, naposlouchat a utřídit dojmy. Nějaké kloudné vysvobození z mého osobního dojmu, že Runespell u svých epických hymen trochu chrápou ovšem nenastalo. Vše se dál odehrálo v už klasickém střihu skládání zajímavých motivů a osvěžení v jinak trochu fádním a ne příliš výrazném narážení vln na mrtvolné břehy. Ony ty jejich vlny mají svoje tempo. A nemluvím o rychlosti či pomalosti alba, mám na mysli jeho plynulost. Ničím nezatížený tok v sebe splynutých momentů a nálad.

Runespell mají svůj klidový režim, i když hrají black vonící pohanskou tradicí, severem a chutí si chlapsky povyprávět. Když se sešeří a potáhnout s fajfky dodá na síle okamžiku. Noc se blíží, měsíc dohlíží na praskající oheň a my si v klidu povídáme. Runespell prostě nevzruší velkými gesty. Hrají epický pagan metal s kořeny v blacku, to platí. Jsou hymničtí, hrdí a s pohledem zapíchnutým do dálek, ale nepřehání to. Jsou v klidu, nevztekají se. Občas se jim z ohně vylétnutý uhlík zle protočí před očima, ale oni jako by to s rozumem přešli. Za chvíli zase dají na smířené vyprávění, u kterého se člověk rád zdrží, ale někdy si i zdřímne.

Kapela to s novou deskou nezlomila. Je spolehlivým společníkem pro chvíle samoty, ale víc než svou spolehlivost nenabídne. Protinožci mají na pilno a svůj výraz lehce opracovávají, vždycky tomu přidají něco na poutavosti, ale zatím je to málo. Podobné pocity jsem míval z poslechů alb Einherjer, které jsem si nakonec oblíbil. Tady ty sympatie taky jsou, jen to trochu popohnat, dodat tomu šťávu. Pořád mám za to, že v Runespell cosi dříme a není to úplně probuzeno. Možná se pletu, ale všechny náznaky tomu nahrávají. Já si počkám, já mám času dost. Ten potenciál, byť trochu skrytý, tam někde sakra je.