Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Slipknot - .5: The Gray Chapter

Slipknot.5: The Gray Chapter

Jirka D.6.11.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mp3 přehrávátko / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Slipknot zlí? Nebo Slipknot hodní? I přes problémy s nalezením jasného směru jde o návrat na dobré úrovni.

Takže Slipknot. Kromě pár novinek je to první větší zmínka o téhle kapele z americké Iowy na Echoes a tak si na úvod dovolím pár rámcových poznámek, abychom si vymezili hrací plochu.

 

1. Nepatřím k těm, kteří by Slipknot bez jakýchkoliv skrupulí poslali k čertu a jejich tvorbu označili něčím nehezkým a páchnoucím, ale stejně tak se neřadím k zástupu nekritických obdivovatelů, kteří bez většího přemýšlení pozřou vše, co pod jménem této formace vychází.

 

2. Eponymní deska z roku 1999 byla přelomová a model (hudební, marketingový či jaký chcete), který tehdy nastavilo devět týpků v maskách a červených kombinézách, naprosto logicky a zaslouženě sklidil celosvětový ohlas. Ať se vám to líbí, nebo nelíbí (nás tady v Česku přece nikdo nebude poučovat, jak dělat metal, že jo...), album „Slipknot“ svou agresivitou, nihilismem, ale i vizuální a marketingovou koncepcí zásadním způsobem zasáhlo a ovlivnilo hudební byznys,  generaci fanoušků a stalo se inspirací pro celou řadu kapel. Ukažte mi metalové album, kterému by se od té doby povedlo něco podobného.

 

Slipknot band

 

3. Na druhou stranu se - podle mého - na úspěch „Slipknot“ nepodařilo navázat, zlou strojenost „Iowa“ dodnes trávím složitě, „Vol. 3: (The Subliminal Verses)" považuju za blbost a snad jen „All Hope Is Gone“ bych označil za docela slušnou a poslouchatelnou nahrávku, která je ale svým výrazem a pojetím hodně vzdálená eponymnímu albu.

 

Ve větší míře to bylo znát už na třetí (a v náznacích na druhé) desce, u níž jsem poprvé nabyl pocitu, že Slipknot se posouvají od zlého a agresivního výrazu směrem k líbivosti a podbízivosti, Corey Taylor přišel s čistými zpěvy, refrény se zakulatily, do popředí nastoupily melodie, emoce a ze zlých Slipknot se postupně stávala kapela, z jejíž tvorby člověk nevěděl, jestli vzít kladivo a jít před barák rozmlátit sousedovi auto, nebo se rozbrečet dojetím nad tou hromadou emocí, které se Taylor snaží předat tak sugestivně.

 

Právě tahle schizofrenie a neschopnost vybrat si mezi cestou agresivní a sladkobolné kapely typu Staind pro mne představuje největší překážku přijmutí nové tvorby. Slipknot by rádi působili ukrutně a zle, ale zároveň se všem líbili a všechny by rádi dojali. Zosobněním toho všeho je pilotní singl „The Devil in I“, ve kterém se hromada krvavých vnitřností polévá čokoládovou polevou a zbytky lidských těl roztrhaných psem či výbušninou jsou podávány jako hlavní chod se šlehačkou a brusinkovým pyré. Podobně sladkých míst je na nové desce hodně, ať už v refrénu třetí „AOV“ (všimli jste si toho áááá na pozadí?), či ve skladbách „Killpop“ nebo „Goodbye“. Tohle jsou ti Splipknot, jejichž fuck it all, fuck this world před patnácti lety kdekdo přijal jako své životní krédo?!

 

 

Jenže tvrzení, že rezignace na hudební tvrdost a své kořeny je úplná, není zdaleka pravda a hned další singl „The Negative One“ jakoby se vrátil v čase na začátek milénia. Že jde o okatou výpůjčku z eponymu napadne asi nejednoho z vás, ale vedle té romantiky okolo je to návrat sympatický a naplňující podstatu jména Slipknot. Podobně se to má se „Sarcastrophe“ nebo s nijak převratnou dvojící skladeb „Skeptic“ a „Lech“.

 

Někde na mezicestě stojí věc „Nomadic“, kterou - když už mám přijmout líbivější tvář Slipknot - považuju za možnou cestou, kudy se ubírat a přitom si nezadat. Tahle skladba je v tom nejlepším smyslu zábavná, hitová, zčásti tvrdá a zčásti přístupná, ale nikoliv podbízivá a přeslazená. Trochu jako deska „All Hope Is Gone“.

 

Ať už se ale na novinku dívám z jakékoliv strany svých osobních priorit, jedno jí (a samozřejmě kapele) upřít nemůžu – umí zaujmout. I přes hodinu hracího času a čtrnácti skladbách se v ní po pár posleších vyznáte, skladby mají svůj vlastní výraz, skladatelsky jsou většinou zvládnuté, navíc některé z nich jsou skutečně hitovky, které - ať už se nám to líbí nebo ne - velké kapely typu Slipknot dohromady dávat musí, a vaty na desce není mnoho (třeba „Custer“ je fakt hrozná blbost). Nemůžu se sice zbavit dojmu, že potenciál bicího arzenálu (samozřejmě včetně perkusí) není zdaleka využit a album je nabouchané hodně jednoduše, ale to v celkém součtu nehraje nijak zásadní roli. Návrat po šesti letech a bez Paula Graye se z mého pohledu vydařil, jakkoliv osobně se budu dál vracet do minulosti a novou tvář Slipknot spíš registrovat, než se jí obdivovat.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan "Bhut" Snopek / 6.11.14 8:30odpovědět

Určitě bych nezapomínal na zcela prvotní dílo MFKR (1996), které osobně řadím na vrchol jejich všemožného snažení, ačkoliv jej stvořilo výrazně odlišné složení kapely. Následující dvě alba Slipknot a Iowa stavím na roveň. Nejspíš kvůli tomu, že na Iowa jsem je poznal. S příchodem Vol.3 můj zájem citelně propadl, avšak stále tuhle desku zkousnu. Zbytek už jde zcela mimo mě, včetně této novinky. Chybí mi tu především přínos hracího umu Joeyho, jeho bicí jsem vždy s radostí sledoval...

Jirka D. / 6.11.14 8:42odpovědět

Úplně první desku znám, jenže tehdy to byli úplně jiní Slipknot ... vlastně mám takový dojem, že se k ní ani moc nehlásí ... i když částečně ji oprášili na docela zajímavém albu Live. Rare. Kill. Repeat, takže těžko říct. Aktuální Slipknot jsou prostě jinde a jestli je to jejich vůle nebo v tom má prsty Greg Fidelman, nedokážu posoudit.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky