Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vždycky když čtu v popisu kapely, že se inspirovala u Pink Floyd nebo The Doors, nevím, jestli z toho mám mít radost (jsou to jedny z mých největších srdcovek), nebo se obávat nejhoršího. V případě Smokemaster jsou v zaslaných informacích uvedena obě jména a jelikož kapela pochází z Německa, dopředu jsem tušil, že platit bude spíš ta verze o průseru. Možná mám trochu zkreslené vidění reality v tom, že z tohoto směru mi chodí k recenzím věci právě tohoto typu a za ty roky jsem nabyl neodbytného pocitu, že podobných kapel navlečených do květinových košil a snažících se probudit generaci hippies, je v téhle láskou a solidaritou přetékající zemi strašně, strašně moc.

No a pak jsem začal pátrat po internetech, co a jak se to má s touto kapelou, a nešel jsem tohle video, které kromě toho, že je na aktuální německé poměry a nálady překvapivě multikulturně čisté, je především naprosto a zcela střízlivé. Tedy až na jednoho vlnícího se hipíka, který jediný má moje sympatie (nejen proto, že se až nebezpečně podobá jednomu členovi naší redakce), protože ten jediný pochopil, o co v psychedelickém rocku jde. Ti ostatní vyměnili psychedelika za bublifuk.

Problém všech těchto kapel imitujících klasický psychedelický rock je, že to dělají v úplně jiné době, v kulisách úplně jiných a odlišných společenských norem, a i když si ani zdaleka nemyslím, že by to měl být z jejich strany úmyslný podvod (dokonce věřím tomu, že to myslí naprosto vážně), z podstaty věci je to pouze hra. Hra na něco, co není, hra na někoho, kdo už je dávno mrtvý. A přesně z tohoto důvodu mám problém kapelám jako Smokemaster uvěřit byť jen jedinou notu.

V takovém případě je pak úplně jedno, že hudebně se místy není problém chytit, že skladba Ear of the Universe je skutečně dobrý psychedelic rock s výbornými klávesami, že hned následná Sunrise in the Canyon zavane Tarantinovskými soundtracky a má skvělou atmosféru ovoněnou americkým západem. Smokemaster v tomto ohledu hrají a skládají docela dobře a výsledná muzika by mohla být slušnou omluvou jejich zjevné a vlastně i přirozené naivity. Ostatně nejsilnější položka playlistu teprve přijde a je jí Astronaut of Love, kde jakoby se potkala psychedelie The Doors s podladěným zvukem Sleep a je to neskutečná jízda s výjimkou hlasu, který se snaží strefit do osudovosti Jima Morrisona tak vehementně, že je to na pár facek. Naproti tomu první Solar Flares a poslední Astral Traveller mi přijdou jako starší skladby, které kvalit ostatních nedosahují a řekl bych, že je to přirozený následek debutní desky, na kterou kapela poskládala většinu toho, co bylo zrovna k mání.

Viděno a slyšeno pouze v kontextu hudby, Smokemaster docela překvapují, ale stačí jeden pohled na nějakou jejich promofotku, a jednomu dojde, jak moc je to špatně. Jak moc je to imitace a divadlo pro děcka, která by sice chtěla ochutnat a zažít ten hříšný a omamný rock, ale současně si vůbec nezadat a neztratit nic ze svého morálního kreditu.