Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Soulfly - Enslaved

SoulflyEnslaved

Jirka D.1.4.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Po předchozím marasmu je Enslaved jakýmsi oživením a kmen Soulfly tak brzdí svůj strmý pád do hlubin. Přesto kvalit dřívější tvorby nedosahuje ani zdaleka, nasazení sice značné, ale dobrých nápadů pomálu.

Několik myšlenek a vět jsem měl nachystaných, ještě než nové album Soulfly vyšlo. Všechny byly ve smyslu toho, jak už Maxovi dávno došla munice a ta trocha, která snad ještě zbývá, je rozřeďována mezi vícero kapel a projektů, takže ve výsledku z toho všeho leze takové průměrné nic. V dnešní době je třeba být připraven, mít vždy něco navíc, něco dřív a dopředu, protože pouze ten první bere vše; mohlo by se zdát. Je to děs! Teď ale zašlajfujeme, vymažeme všechny předsudky a vrtochy a jdeme se podívat na novinku v klídku a v dobrém rozmaru.

 

Nesporná výhoda nové desky byla ta, že jsem od ní pranic neočekával a mohla tedy jenom překvapit. Úkol podstatně snazší, než udržet dříve dobyté pozice, kterými bylo vydáním Conquere z mého pohledu značně zatřeseno a následnou nahrávkou Omen už pohnuto tolik, že můj zájem o současnou tvorbu Maxe Cavalery citelně opadl. Možná škoda, třeba přicházím o něco zajímavého, ale ten pocit prostě nemám a nic moc na něm nemění ani poslech aktuální desky. Ale aby jste mě nepochopili špatně, trocha toho dobrého rozmaru zůstává a staví Enslaved skutečně o kousek výše než předchozí materiál, nový bubeník David Kinkade (o kterém se všude mluví jako o mladíkovi, což mě těší, protože je o rok starší jak já :-) ) to buší hodně zprudka, kytary zní ostře, mnoho skladeb kvapí vpřed v úplně jiném, rychlejším tempu než dříve a tak jestli jsem Omen hodnotil jako podprůměrné, tak dnes se přes pětibodovou hranici určitě dostaneme. Ale po pořádku.

 

Začneme u artworku, který je dílem Marcela Vasca a k němuž uvedu stejnou poznámku, jako jsem uvedl v novince, v níž jsem tenhle obrázek prošpikovaného čehosi uviděl prvně – album Soulfly ještě nezdobilo něco ohyzdnějšího, než je toto; můj vkus je prostě někde úplně jinde. No, nechuť na patře polykám, zajídám dobrou čokoládou a už po mnohokráté se pouštím do poslechu desky, které jsem, zpětně viděno, věnoval času zbytečně mnoho, rozhodně víc než si zaslouží(la).

 

Totální obměna rytmické sekce snad měla přinést svěží vítr do povadající kapely (projektu?), ale co není v nápadech, rychlý bubeník ani baskytarista známého jména prostě nedohoní. Jasně, první polovina alba jede opravdu dobře, groovy skladby jako Gladiator, Legions, American steel nebo klipová World scum šlapou příjemně na pedál a podtržené razantní rytmikou dokáží vyvolat pocit dobře fungujících Soufly z let minulých, ale pokud snad budete mít někdo pocit provařenosti toho všeho a neustále stejné prezentace stejných postupů a nápadů, budeme se shodovat. Od Soulfly prostě čekám víc a především čekám „cosi jiného“, tedy čekal jsem, dříve. No budiž, dalo by se přimhouřit oko a říct si, že Max prostě servíruje každé dva, max. tři roky stále stejné desky, které svou kvalitu mají, ale ani ten dojem nemám. Po celkem svižném začátku začíná obsah řídnout (a ne nijak výjimečně v již uvedených skladbách) a s příchodem takových Treachery, či úplně tragických řidin Chains a Revengeance mám myšlenky na odchod do kláštera. Mezi tyhle přešlapující, nijaké a nudné pokusy byl umístěn snad nejlepší kus alba – Plata o plomo – který svou rytmikou zavánějící nu metalem a nádechem dřívějších ethno / world přístupů (navíc odzpívaná v rodném jazyce) vyvolává lehkou vzpomínku na období kolem Primitive a kromě závěrečného přílepku se tímto songem upřímně bavím. Celkový dojem z desky nezachraňují ani dva hostující zpěváci (B. Dez Fafara a Travis Ryan), ani snad všechny Cavalerovic děti, které se vokálně podílely na skladbě Revengeance, a pokud bych se tu měl šířit o zvukových (ne)kvalitách nahrávky, pocit zmaru by narostl do velkých rozměrů.

 

Bystrému čtenáři a znalci alespoň základních poměrů u Soulfly ovšem zůstává jedna nezodpovězená otázka, že? Jasně: kde je instrumentální Soulfly s pořadovým číslem VIII? Pro mě s podivem se nedostala na základní edici alba, ale až na rozšířenou, na které najdete kromě této tradiční záležitosti rovněž dvě další, zcela tragické skladby. Sice se v nich objevuje hra na berimbau (Slave) známá z dřívějška a ve skladbě následné zaslechnete jakousi reminiscenci opět na doby minulé, ale jinak jsou tyto bonusy zbytečné a nezajímavé.

 

Poslední poznámkou si dovolím okomentovat svoje bodové ohodnocení, nad jehož výší jsem chvíli hloubal. Z čistě subjektivního pohledu bych album smetl do koše a body by byly dost nízké, protože to, že Max a spol. natočili místy rychlou a „nabroušenou“ desku, ještě neberu jako vrchol blaha a v podstatě kromě tohoto mi album nenabízí skoro nic. Celé to na mě působí jako sezónní záležitost pro komerční časopisy, jejíž lesk vyprchá hned s následujícím číslem (s podivem ten náš zatím mlčí). Nahlíženo z druhé, řekněme „objektivní“ strany, nelze nahrávce upřít jakýsi dobrý standard, který třeba někomu bude dostačovat a skalní fandy možná i potěší; přece jenom jsem jím taky kdysi býval. Pro tentokrát jsem se částečně nechal ukecat a tu pětibodovou hranici dnes opravdu přelézám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

ozzy / 23.1.17 18:04odpovědět

Nevím jak moc dobře si pan redaktor desku poslechl a do jaké hloubky zkoumal nápady na desce,ale přijde mi,že recenze je napsaná s dost neobjektivním názorem.Deska plyne svižně kupředu a po více jak jednom poslechu nabízí více a více rozmanitých melodii a hudebních postupů.Ikdyž s vaším názorem zcela nesouhlasím snad jen s vyjímkou,že Plata o plomo je nejlepším kouskem na desce....respektuji to,že vaše čistě poslechová frekvence je naladěna na jinou notu.Možna bych se na vašem místě začal věnovat muzike která mi je příjemnější a více jí rozumím.

Jirka D. / 23.1.17 20:36odpovědět

Redaktor to zkoušel, co to šlo. Soulfly poslouchá od úplných počátků a tak nějak pozná, když se mu něco nelíbí. Víc v tom nehledej, vždycky je to otázka "líbí vs. nelíbí", protože něco jako objektivní názor je samozřejmě blbost. Pan redaktor taky slibuje, že se touhle deskou už zabývat nebude :) Díky za komentář.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky