Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Několik myšlenek a vět jsem měl nachystaných, ještě než nové album Soulfly vyšlo. Všechny byly ve smyslu toho, jak už Maxovi dávno došla munice a ta trocha, která snad ještě zbývá, je rozřeďována mezi vícero kapel a projektů, takže ve výsledku z toho všeho leze takové průměrné nic. V dnešní době je třeba být připraven, mít vždy něco navíc, něco dřív a dopředu, protože pouze ten první bere vše; mohlo by se zdát. Je to děs! Teď ale zašlajfujeme, vymažeme všechny předsudky a vrtochy a jdeme se podívat na novinku v klídku a v dobrém rozmaru.

Nesporná výhoda nové desky byla ta, že jsem od ní pranic neočekával a mohla tedy jenom překvapit. Úkol podstatně snazší, než udržet dříve dobyté pozice, kterými bylo vydáním Conquere z mého pohledu značně zatřeseno a následnou nahrávkou Omen už pohnuto tolik, že můj zájem o současnou tvorbu Maxe Cavalery citelně opadl. Možná škoda, třeba přicházím o něco zajímavého, ale ten pocit prostě nemám a nic moc na něm nemění ani poslech aktuální desky. Ale aby jste mě nepochopili špatně, trocha toho dobrého rozmaru zůstává a staví Enslaved skutečně o kousek výše než předchozí materiál, nový bubeník David Kinkade (o kterém se všude mluví jako o mladíkovi, což mě těší, protože je o rok starší jak já :-) ) to buší hodně zprudka, kytary zní ostře, mnoho skladeb kvapí vpřed v úplně jiném, rychlejším tempu než dříve a tak jestli jsem Omen hodnotil jako podprůměrné, tak dnes se přes pětibodovou hranici určitě dostaneme. Ale po pořádku.

Začneme u artworku, který je dílem Marcela Vasca a k němuž uvedu stejnou poznámku, jako jsem uvedl v novince, v níž jsem tenhle obrázek prošpikovaného čehosi uviděl prvně – album Soulfly ještě nezdobilo něco ohyzdnějšího, než je toto; můj vkus je prostě někde úplně jinde. No, nechuť na patře polykám, zajídám dobrou čokoládou a už po mnohokráté se pouštím do poslechu desky, které jsem, zpětně viděno, věnoval času zbytečně mnoho, rozhodně víc než si zaslouží(la).

Totální obměna rytmické sekce snad měla přinést svěží vítr do povadající kapely (projektu?), ale co není v nápadech, rychlý bubeník ani baskytarista známého jména prostě nedohoní. Jasně, první polovina alba jede opravdu dobře, groovy skladby jako Gladiator, Legions, American steel nebo klipová World scum šlapou příjemně na pedál a podtržené razantní rytmikou dokáží vyvolat pocit dobře fungujících Soufly z let minulých, ale pokud snad budete mít někdo pocit provařenosti toho všeho a neustále stejné prezentace stejných postupů a nápadů, budeme se shodovat. Od Soulfly prostě čekám víc a především čekám „cosi jiného“, tedy čekal jsem, dříve. No budiž, dalo by se přimhouřit oko a říct si, že Max prostě servíruje každé dva, max. tři roky stále stejné desky, které svou kvalitu mají, ale ani ten dojem nemám. Po celkem svižném začátku začíná obsah řídnout (a ne nijak výjimečně v již uvedených skladbách) a s příchodem takových Treachery, či úplně tragických řidin Chains a Revengeance mám myšlenky na odchod do kláštera. Mezi tyhle přešlapující, nijaké a nudné pokusy byl umístěn snad nejlepší kus alba – Plata o plomo – který svou rytmikou zavánějící nu metalem a nádechem dřívějších ethno / world přístupů (navíc odzpívaná v rodném jazyce) vyvolává lehkou vzpomínku na období kolem Primitive a kromě závěrečného přílepku se tímto songem upřímně bavím. Celkový dojem z desky nezachraňují ani dva hostující zpěváci (B. Dez Fafara a Travis Ryan), ani snad všechny Cavalerovic děti, které se vokálně podílely na skladbě Revengeance, a pokud bych se tu měl šířit o zvukových (ne)kvalitách nahrávky, pocit zmaru by narostl do velkých rozměrů.

Bystrému čtenáři a znalci alespoň základních poměrů u Soulfly ovšem zůstává jedna nezodpovězená otázka, že? Jasně: kde je instrumentální Soulfly s pořadovým číslem VIII? Pro mě s podivem se nedostala na základní edici alba, ale až na rozšířenou, na které najdete kromě této tradiční záležitosti rovněž dvě další, zcela tragické skladby. Sice se v nich objevuje hra na berimbau (Slave) známá z dřívějška a ve skladbě následné zaslechnete jakousi reminiscenci opět na doby minulé, ale jinak jsou tyto bonusy zbytečné a nezajímavé.

Poslední poznámkou si dovolím okomentovat svoje bodové ohodnocení, nad jehož výší jsem chvíli hloubal. Z čistě subjektivního pohledu bych album smetl do koše a body by byly dost nízké, protože to, že Max a spol. natočili místy rychlou a „nabroušenou“ desku, ještě neberu jako vrchol blaha a v podstatě kromě tohoto mi album nenabízí skoro nic. Celé to na mě působí jako sezónní záležitost pro komerční časopisy, jejíž lesk vyprchá hned s následujícím číslem (s podivem ten náš zatím mlčí). Nahlíženo z druhé, řekněme „objektivní“ strany, nelze nahrávce upřít jakýsi dobrý standard, který třeba někomu bude dostačovat a skalní fandy možná i potěší; přece jenom jsem jím taky kdysi býval. Pro tentokrát jsem se částečně nechal ukecat a tu pětibodovou hranici dnes opravdu přelézám.