Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Strigoi - Abandon All Faith

StrigoiAbandon All Faith

Garmfrost21.2.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: I přes veškerý tlak halasného deathu, který vzpomíná na devadesátky a Gregův bublavý growl, je Abandon All Faith prototypem krásné estetiky. Pod rozběsněnou lávou bují cit pro melodii a kompoziční detail. Z každého rifu je znát Gregova kytarová esence. Do každého tónu je hluboce ponořený a svými vyhrávkami maluje epické obrazy výrazněji než leckterý školený zpěvák. Právě pro tohle jej od pradávna bezvýhradně obdivuju a uctívám.

Greg Mackintosh patří mezi moje největší kytarové oblíbence. Jeho kouzla už dávno neslouží jen domovským Paradise Lost, ale díky své vášni pro extrém před lety rozjel i bočák Vallenfyre, se kterým nahrál celkem tři dlouhohrající desky. Na nich se vracel ke starému deathu s vlivy doomu i crustu. Poslední Fear Those Who Fear Him mě však už moc nebavila. Zřejmě ani Grega ne, protože projekt uložil k ledu a založil nový. Strigoi je o poznání víc ponořený v temnotě a ještě větším masakru než Vallenfyre. Nicméně jinak se od sebe oba projekty příliš neliší. Oslovil nové i staré spoluhráče a sám se opět chopil vedle kytary i záhrobního growlu. Nutno dodat, že debut Abandon All Faith představuje největší sypačky a vztek, jakého je Greg schopný. Jen doufám, že se vyřádí do sytosti a nové album Paradise Lost nebude zase o něco více deathové, jak vývoj posledních desek napovídá.

 

strigoi

 

Abandon All Faith je znát Gregův typický rukopis Paradise Lost, což je logické vzhledem k třiceti letům kariéry v jejich řadách. Tento rukopis je zde ale zmutován, znásilněn a ničivou brutalitou sahající až ke grindovým břehům hnán přes hluboký smutek k divokému vzteku. Jeho kumpán, basák Chris Casket se svojí basou nasbíral zkušenosti v Extreme Noise Terror, Eastern Front nebo mainstreamově symfonickém projektu Daniho Filtha Devilment. Ostatně figuroval i v koncertní sestavě Vallenfyre. Právě ENT cítím v jeho nástroji nejvíce. Hrne to pod tlakem, basa pumpuje jako monstrum do podladěných kytar a parádních bicích mladého talenta, Waltteriho Väyrynena (Paradise Lost, Abhorrence, ex-Vallenfyre).

 

Měl jsem obavy, že v Strigoi Greg nenabídne nic, co bychom od něj už neslyšeli. Naštěstí se za roky s Vallenfyre v deathovém světe rozkoukal a stal se svébytným autorem se specifickým stylem psaní i growlování. Vše si do sebe krásně sedlo. Posmutnělé doomové vyhrávky můžou existovat spolu s blackem i punkem, respektive grindem a následně zaštítěné deathem švédské školy. Abandon All Faith je nejživější nahrávkou, s jakou Greg přišel za poslední roky. Vše šlape jak má, celek funguje stejně jako jednotlivé skladby. Ty lze brát samostatně i v rámci kolekce. Zvuk je přesně takový, jakému Mackintosh holduje poslední dekádu. Hlučný a chrastící.

 

I přes veškerý tlak halasného deathu, který vzpomíná na devadesátky a Gregův bublavý growl, je Abandon All Faith prototypem krásné estetiky. Pod rozběsněnou lávou bují cit pro melodii a kompoziční detail. Z každého rifu je znát Gregova kytarová esence. Do každého tónu je hluboce ponořený a svými vyhrávkami maluje epické obrazy výrazněji než leckterý školený zpěvák. Právě pro tohle jej od pradávna bezvýhradně obdivuju a uctívám.

 

 

Zlověstná atmosféra bolestného zuření ladí k nasypanému death/grindu, až je kupodivu, jak snadné to je. Death metal v rukou pana Mackintoshe je surealistickou malbou na téma vzdor, bolest, beznaděj a bezvýhradný vztek. Budoucnost ukáže, zda se Strigoi stanou stálicí na metalové scéně, nebo se bude pouze jednat o další z řady Gregových výpovědí bez následovníků. Kdyby se stalo byť jen tohle, bude pro mě Abandon All Faith znamenat minimálně vzrušující zážitek a ukázku toho, jak protikladné styly lze přirozenou cestou spojit do skvělého materiálu, který má schopnost samostatného života.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky