Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Temple of the Fuzz Witch - Apotheosis

Temple of the Fuzz WitchApotheosis

Jirka D.8.4.2024
Zdroj: WAV (16 bit, 44.1 kHz) // promo od agentury Purple Sage PR
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Zatím nejambicióznější deska kapely, která dává jasně najevo, že čistý doom už je pro ni těsný.

Když v roce 2019 vydala tahle parta svou první velkou desku, byla to těžká, v hlubinách utopená sabbaťárna, která fanoušky stoner / doom metalu mohla stejně tak nadchnout jako naprosto na... však víte co. Celá ta mystika, okultismus, pentagramy, prezentace, hudební projev a vůbec všechno šlo shrnout do naprosto vystihujícího sousloví žánrového klišé, což si vždycky najde své oddané zastánce stejně jako zapřisáhlé odpůrce. Pravdu můžeme bez pocitu přehnaného alibismu přiznat oběma stranám, protože nahlíženo z úhlu jejich pohledu lze pochopit oba přístupy a pro oba lze najít argumenty pro i proti. Nehledě na názory kapela rok a půl nato vydává svou druhou, mnohem zpěvnější, otevřenější, ale za mě i lehce naivní desku Red Tide, tentokrát samonákladem, a pak je co do větších vydání chvíli zticha.

 

A to až do letoška, během něhož postupně začala dávkovat singly k chystané třetí desce, která 5. dubna vychází na Ripple Music. Ze znalosti historie a jejich předchozí tvorby by měli zbystřit posluchači hutného a pomalého kytarového zvuku, tedy především ti, kterým v žilách koluje hustá krev Sleep a Electric Wizard, jejichž vliv byl u předchozích dvou alb slyšet poměrně hodně (u prvního zvláště). Na tom v úplné podstatě novinka nic nemění a byla by to dost podivná otočka, kdyby něco takového nastalo. Přesto si troufám tvrdit, že stejně jak nebylo druhé album úplně stejné jako to první, není ani to třetí úplně stejné jako předchozí dvě. Dokonce bych řekl, že je jiné docela hodně. Kapela evidentně nepřešlapuje na místě.

 

Temple of the Fuzz Witch band

 

Co je nového? Temple of the Fuzz Witch zásadně zrychlili, na kytaru nasadili ještě brutálnější zkreslení, naštěstí se vyvarovali pěvecké naivity předchozí desky a namísto toho servírují hlasový šmirgl papír. Od první skladby je slyšet, že kapela je hodně při chuti a že ten pomalý, hutný a valivý doom poněkud přehodnocují, roubují na něj prvky crustu a blacku, zní mnohem drzeji a urputněji (zkuste Sanguine). Houpavě hypnotický rytmus drží skrytý pod povrchem, staví na něm, nevzdávají se ho, ale současně z něj utíkají do výrazně dravějších pasáží, které pro někoho možná překvapivě přesahují dříve poměrně přísně dodržovaný žánrový rámec. Přesto ale nezapomínají na své kořeny, pomalých a zatěžkaných pasáží servírují hodně, je jich v nim dobře jak v bezpečném přístavu a je to na jejich projevu znát.

 

Nádech čehosi svěžího pak přichází v momentech, kdy se (naštěstí mnohem úspěšněji) pouští do čistějších zpěvů a kdy zní jak varianta k Pallbearer (skladba Nephilim), což lze přijmout s nadšením i bez něj, to záleží. Stejně tak nezapomínají na své stoner metalové geny, které najdete roztroušené napříč celou nahrávkou (silně třeba v Bow Down) a které odlehčují místy hodně brutální kytarový i hlasový buldozer. Na první zkušenost to může působit jako lehký zmatek žánrů a přístupů, a vytvářet dojem, že kapela vykročila někam, kde ještě není úplně doma. A že tak trochu váhá a našlapuje nejistě, zkouší nové, ale současně se zuby nehty drží starého. Za mě není nic snazšího, než tuhle žánrovou nezakotvenost přijmout jako svým způsobem přednost a výhodu.

 

Celkově nemám problém přiznat, že mi tahle deska docela sedla. Vyrůst z tak zatěžkané produkce, jakou představovalo první album, do takto ochraptělého a sírou zasmrádlého bigbítu, je za mě docela milý vývoj, byť při čisté racionální úvaze bych našel dost závažíček na druhou misku. Ale nechci. Mám dneska chuť být shovívavý, mám chuť napsat, že tahle deska má mé sympatie, a že byste si ji měli minimálně jednou poslechnout. Víc nežádám.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky