Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Možná to souvisí s věkem, možná s něčím úplně jiným, ale vydání Inside Out Music poslouchám a sleduju ve stále hojnější míře a pokud jde o naši redakci, nejsem v tom sám. Z poslední doby vzpomeňme na výbornou desku Beardfish, Nightingale, příliš nepochváleného Devina Townsenda, zatím nezmíněné Pain of Salvation a samozřejmě Transatlantic z loňského ledna. Zmínka o „Kaleidoscope“ je logická dvojnásob - opět Neal Morse, opět Mark Portnoy za bicíma, opět kvantum muziky. A to už ani nezmiňuju loňskou desku Flying Colors, album „Songs from November“ a další asi kilometr not z nedávné doby, v nichž je Neal Morse nějak zainteresován.

Jeden se až ptá, jak to lze všechno stihnout a hlavně v jakém standardu se lze při této kadenci udržet. Odpověď alespoň v případě „The Grand Experiment“ není jednoznačná a klást vedle sebe všechna pro a proti lze poměrně dlouho. Přesněji řečeno dvakrát 53 minuty, to je totiž nová porce rocku pro velké kluky.

Obdobně jako na „Kaleidoscope“ (a nejen tam) se Morse nebojí skutečně dlouhých věcí („Alive Again“ má téměř 27 minut), stejně tak sled skladeb střídající dlouhé, složité kompozice s rychlejšími, jednoduše hard rockovými kusy („Agenda“, s trochou fantazie titulní skladba), případně baladami („Waterfall“), usvědčuje tvůrce z jistého dramaturgického schématu. Schématu vyzkoušeného, dlouhodobě platného napříč žánry a nutno dodat, že i fungujícího. Na druhou stranu mi album tentokrát a víc než kdy jindy zní poněkud rutinně, sice skladatelsky a instrumentačně na výši, ale jaksi bez jiskry, bez drajvu.

Respektive ne vždy a ne všude. První věc "The Call“ je skvělá přehlídka rockové chytrosti (hlavně druhá polovina je naprosto bravurní), i když pravda, v úvodní a cappella pasáži je toho štěstí trochu moc. Ostatně ono není na co si stěžovat, zhudebněné štěstí, snové kytarové melodie, vokální nebe, kapičky rosy a velká scéna s nafukovací vzducholodí - to je Neal Morse a kde se objeví a zasáhne, tam prší štěstí jako v máji (pro dokreslení dojmů si stačí poslechnout dva živákové přídavky na bonus disku). Takže je třeba ho takto brát, nebo jít prostě o dům dál. Po prvním kusu ale následuje titulní věc, velký experiment, a už někde tam vidím zakopaného psa rutinního skládání. Skladba v podstatě ničím nepřekvapuje, jeden kytarový riff je opakován neustále dokola a po nějakých dvou třech minutách se luhuje ten samý pytlík znovu a znovu. Větší kontrast s názvem si lze představit jen těžko...

Podobně závěrečný opus „Alive Again“ vedle mě plyne bez větší odezvy, která se dostavuje jen sem tam (například zrychlená instrumentální pasáž v páté minutě), ale mezi jedním a druhým pocitem uspokojení se lze v mlze ztratit. Prog rock? Mrazení v zádech? Vzrušení z nového dobrodružství? Hmmm, nemám ten dojem.

Ale nechci být nespravedlivý. Ve věcech technických je album naprosto v pořádku - složené s přehledem, bravurně zahrané i nahrané, což je o to zajímavější, že do studia se šlo s čistým listem papíru. Můj vkus sice svádí boj s přehnaně sladkými pasážemi „á la Morse“, především vokálními, ale takový už je rukopis tvůrce a je třeba ho respektovat. V konečném zúčtování mi ale chybí to něco málo, co by velký experiment posunulo z pozice „takové album Morse nahraje každý rok“ k zážitku ojedinělému, překvapujícímu a s trvalou hodnotou.