Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Spacelords - Spaceflowers

The SpacelordsSpaceflowers

Jirka D.10.3.2020
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (# TON 071) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / BOWERS & WILKINS 705 S1
VERDIKT: Nová deska nic nového nepřináší, a tak (ne)překvapivě nezaujala stejně jako ta předchozí.

Člověk nemá nikdy říkat nikdy, protože pokud jsem si před necelými třemi roky myslel, že dopsáním poslední věty v recenzi alba Water Planet německých instrumentálních poutníků vesmírem The Spacelords veškeré naše vztahy končí, byl jsem evidentně mimo jak zelený aktivista. Docela nedávno došel opět z této země medem a strdím oplývající balíček a v něm další deska této bizardní trojice. A pokud ta souvětí natahuju už moc, tak se pokusím o zjednodušení zhruba tím způsobem, že je to stejná nuda jako posledně.

 

Nové album obsahuje pouhopouhé tři skladby, které ale dohromady čítají bratru padesát minut muziky. Dvě z nich skromně skončí před čtvrthodinkou, ale ta poslední se protáhne přes dvacet minut a patří do kategorie soubojů „kdo z koho“. Abyste trochu tušili, co tím myslím a já se nemusel opakovat, zkuste aspoň prolítnout zmíněnou starší recenzi předchozí desky (ZDE). Dozvíte se tam zhruba rámec hudby této kapely a taky důvody, proč jsem se už tehdy rozhodl žít v úplně jiném časoprostoru než oni. Bohužel (a není to moje vina) se mě opět někdo snaží zatáhnout někam, kde to několik světelných let vypadá pořád stejně a snaží se přitom tvrdit, jak je to strašně moc zábavné. Není.

 

Instrumentální psychedelic-space-rock této kapely je dlouhý a poměrně jednotvárný trip, který když jsem si pouštěl doma v kuchyni a ptal se ženy, jak se jí to líbí, odpověděla, že si ani nevšimla, že něco hraje. V ten moment mi bylo trochu trapně, že jsem na to nepřišel já, ale přes veškeré protisnahy uraženého ega a dotčené ješitnosti jsem si musel přiznat, že podstata je přesně v tom. Muziku této desky až neuvěřitelně snadno vytěsníte kamsi na pozadí a klidně u ní můžete luštit křížovku nebo Einsteinovy rovnice. Rušit vás rozhodně nebude, nezaujme vás, prostě bude někde hrát, pořád dokola nějakou nezábavnou repetici a jen když se budete hodně soustředit, zachytíte sem tam zajímavou změnu, motiv, klávesový part.

 

 

Ona situace je totiž zhruba taková, jak jsem psal minule - není to o tom, že by se na albu nevyskytovaly celkem dobré hudební myšlenky, ale pokud už se objeví, jsou utopeny v obrovském množství balastu kolem. Ta přebujelá hrací plocha (limitně 24 minuty) je z vnějšího pohledu neskutečně fádní a nezajímavá, že když si budete v PC přehrávači náhodně posouvat kurzorem napříč skladbou, bude to znít všechno hodně podobně. Skladbám chybí nějaký dynamičtější vývoj a práce s gradací, což samozřejmě chápu, že můžou být čistě moje priority, ale tak to prostě je. Stejně jako posledně mám potíž taky s tím, že jedny z nejzábavnějších momentů desky (zapojení Hammondových varhan, analogových syntezátorů a dalších zajímavých nástrojů) jsou dílem hostujících muzikantů a přitom jde o poměrně zásadní díl aranží alba. Což mi přijde trochu jako podvod, resp. bych očekával, že kapela bude stavět především na své vlastní sestavě.

 

Za mě se s novou deskou nic nemění a stejně jako posledně doufám, že naše další cesty půjdou v bezpečné vzdálenosti od sebe. Není v tom nic zlého ani špatného, prostě jsme každý jiná krevní skupina.

 

The Spacelords CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky