Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Letos je to přesně dvacet pět let, co Ulver vyšla debutová deska Bergtatt - Et Eeventyr i 5 Capitler. Výborná blackmetalová nahrávka s folkovým aroma a epikou severských hor, kult pro mnohé metalové fans, kteří vyrůstali na tehdejší norské scéně. Za tu dobu ušla kapela dlouhou a neuvěřitelně proměnlivou cestu, po které posbírala velké množství zkušeností, hudebního dozrávání a dozrávání i po stránce osobní. Důkazem budiž pohled zpět na všechna alba, která pod hlavičkou Ulver vyšla. Co titul, to prakticky jiná tvář kapely. Celou tuhle cestu završuje 28. srpna vydaná novinka Flowers Of Evil, čistě synth-popová deska. A abych nezapomněl, ve stejný den vychází také publikace Wolves Evolve: The Ulver Story, která vás celým obdobím kapely provede. Pořídit si ji můžete třeba ZDE.

Historie kapely v sobě mísí lecos. Black metal s rockovou psychedelií, symfonickou drone koláž s filmovou hudbou a specifickým tvarováním minimalismu, ambient a avantgardu, folk, je toho zkrátka hodně. Z Kristoffera Rygga stříkalo charisma už když byl Garmem a ten pak přemýšlel, že jeho role nespočívá jen v tom být mluvčím severského metalu. A poté, co na minulém albu dostal z pohledu vokálu opět více prostoru, je dobré si říct, že na novince Flowers Of Evil se situace nemění. Jeho hlas je v první linii, je z něj znovu frontman.

Co se však mění, je náhled kapely na popmusic. Ulver se v její elektro podobě zalíbilo tolik, že se na ni vrhli detailně a upustili od jakýchkoliv rušivých elementů. Pryč jsou experimenty a velké zvukové plochy. Když pop, tak krátké skladby a líbivý, snadno vstřebatelný charakter. Ten samozřejmě zůstal ryze vlčí, nejsme někde na diskotéce, ta sklíčenost a temnota skladbami pořád probublává. Ale stejně... Poté, co se ve mně probudil pocit, že Ulver vstupují podruhé do stejné řeky, jen v místě, kde je proud o poznání klidnější, jsem se pořád ujišťoval, jak moc tomu mám vlastně věřit. Když jsem tři roky zpět v rámci recenze The Assassination Of Julius Caesar mluvil o albu, které se mi přesně trefilo do vkusu, s novinkou Flowers Of Evil to tak úplně platit nebude. Ne, že by pop Ulver neslušel, to skutečně není pravda, ale moment překvapení do jisté míry vyprchal. 

Nebyli by to ale Ulver, aby aranžmá popových skladeb nepojali po svém. Jejich střední proud je temná syntetika, alternativa pro okrajové novoromantiky, kteří pookřejí při něčem mimo běžný standard, než aby se podbízeli a šli za hranu. Ulver za hranu nešli a zůstali sví. Je ale taky pravda, že nové album zní zprvu svázaně a monotónně. To rozevření nakonec přijde, ale maximální není. Jako by mu chybělo víc šťávy a správné drzosti. Možná je to věkem, možná cíleně urputnějším přístupem. Tak či tak, Ulver probudili emoce až po delším čase, než by se u podobně orientované desky mohlo zdát.

Flowers Of Evil je album vzácně vyrovnaných skladeb, které jsou si navzájem velmi podobné a jedna po druhé dávají zapomenout na experimentální povahu, jež kapela nabídla na Caesarovi. Ulver sobě i nám dokazují, že vytvořit čistě popové album, byť stále s velmi specifickým pojetím, jim není cizí, stejně jako jim nečiní problém vytvořit album čistě instrumentální s řízenou improvizací. Flowers Of Evil je elektro pop, chcete-li synthy pop, analogově nerozkvetlý a temně romantický. Bez výrazných hitů, ale s písničkami, v nichž ve většině případů Ulver objeví smysl gradace a na poměrně malém vyjadřovacím území jej také předvedou.

Takto učinkuje například Hour of the Wolf, temně destruktivní elektronika, ze které je nakonec vydolováno víc než dost. Polohou mi tahle skladba, a vlastně i taková Little Boy, připomínají současnost Depeche Mode a desky jako Spirit nebo Sound Of The Universe. Temný, až primitivní klávesový motiv, vysoustružený k chytlavé melodii s ideálním vokálním doprovodem. Celkově na mě ale Flowers Of Evil svou soudržností působí spíš opatrně a i když pod jeho pochmurností probíhá nemálo zajímavých momentů a původně skrytých chuťovek, pořád mi ta strohá syntetika tohle všechno přikrývá a činí album mdlejším, než bych chtěl. Tady bych zase za všechny zmínil první singlovou vlaštovku Russian Doll. Ta má v sobě sice skvělý ústřední motiv a atmosféru, ale pak jen tak nerušeně pluje prostorem a stagnuje.

Funky kytara a sbory v Nostalgia mění vlky v lidské bytosti už kompletně, to už je jako někde na párty u bazénu. Ale proč ne, myslím, že zrovna podobná skladba musela být pro Ulver splněným snem. Výborná je závěrečná A Thousand Cuts, tklivá balada upomínající spíš na minimalistickou minulost kapely, je v ní znovu ta tmavá skrvna na slunci, to vnitřní mystérium. Kdybyste si chtěli mermomocí zatancovat, je tu Apocalypse 1993, jednoduchá odpichovka a ukázkový příklad, jak ze skladby postavené na primitivním rytmu dostat co nejvíc. A všimli jste si taky, že na samém konci Machine Guns and Peacock Feathers je slyšet čeština? Slyšíte to "fantastický"?

Že by se Ulver na Flowers Of Evil pustili na příliš tenký led? Já si to nemyslím, to bude téma pro zarytější odpůrce středního proudu. Já odpovídám - a kdy se na ten tenký led během své dlouhé historie nepustili? Vždyť tak dělali od nepaměti, vždyť už od začátku bylo každé jejich další album novou výzvou. Takže z tohoto pohledu se vlčí synové do žádných eskapád nepouštějí. A komu chybí širší objetí, bude si muset vystačit se závěrem Little Boy, kdy skladba mizí z dosahu jen velmi vláčně a za doprovodu dudáků, anebo prostě zamířit o desku zpět. Podle mě se Ulver znovu vytáhli. Nebudu mluvit o nadšení, ale o spokojenosti ano. Myslím, že znovu dokázali, že jsou to skuteční umělci a jejich cesta opravdu nemá mnoho následovníků. Ona totiž spíš nemá obdoby. K Flowers Of Evil mám a budu mít své výhrady, ale Ulver názorně předvedli, že umí i pop. Jen u toho nevyčnívají z davu.