Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Další z pořád dost hojných a zároveň málo známých norských blackmetalových projektů slyší na jméno Urkraft. Stojí za ním jistý Andreas Wærholm, podzemní kreativec, který vidí své poslání v tom, jak k sobě přiblížit to archaické z norwegian scény s futuristickým nebo progresivním pojetím. Je zajímavé sledovat, jakým způsobem tak činí. Urkraft má na kontě tři albové zastávky, z nichž ta poslední, Naturens Skrik, je pořád čerstvá a aktuální položka labelu Dusktone. Na této adrese Andreas působí nově a jde o solidní místo, kam takový materiál pěkně pasuje.

Naturens Skrik je hlavně a nejvíce klávesový black metal. Až přistoupíme na tento určující aspekt, můžeme se bavit o tom, na kolik se Urkraft vrací ke kořenům a jak často se chová jako ambiciózní progresivní temnota. Kdybych měl použít vlivy, které díky poslechu alba slyším, zmíním Limbonic Art a staré Arcturus. A v obojím případě je to díky klávesové stylizaci. Kdo nerad tento nástroj v black metalu, asi by měl odejít stranou. Kláves je totiž na Naturens Skrik moře a někdy to může být moc i na ty, kteří atmosférám a symfonickým hrátkám v blacku holdují.

Album tvoří devět skladeb, přičemž hned tři jsou čisté instrumentálky, které svou délkou neplní funkci intermezz, ale regulérních skladeb. Což mi přijde dost na hraně a i když se v danou chvíli dostaví chtěné vyklidnění nebo opadnutí adrenalinu, minimálně úvod alba v podobě Renkesmed limit pozornosti přesáhne a ke slovu se dostane netrpělivost. Je ovšem pravda, že každá z instrumentálek je pojata odlišně a album po stránce kompaktnosti nijak nenarušuje.

Klávesy jsou v hudbě Urkraft číslo jedna, ale gró produkce spočívá v propojení oprýskaného s novodobým. Hudba tohoto norského projektu načerpá sílu u zdroje, tedy v silných devadesátkách a jsou přitom cítit zmíněné kapely, stejně jako některé další, jejichž jména si každý dosadí sám. Urkraft dává na rychlejší tempo, které je ale neustále v obklopení klávesového symfonična. Skladba Marionett je v tomto velmi příkladná. Andreas si hraje také s vokály, takže vedle klasického skřehotu dbá na doprovodné chorály. Právě skladby Jærtegneren a Marionett mi skvěle zapadají někam, kde se dříve pohybovali Limbonic Art a Arcturus (Aspera Hiems Symfonia).

Pak se ale začne hledět i do budoucna. Vše naznačí song På røyndommens rand, který se kořenů sice drží, ale je stylizován více futuristicky a s dominujícími riffy. Sound kapely se proměňuje a u skladby Ids fanger se cítím daleko blíž Oranssi Pazuzu, než výše zmíněným kapelám. Materiál zesklovatěl, vítězí podzemní psychedelie a přelévání po nevětraných prostorách sklepa. V něm ale nezůstaneme a dostaneme se zase zpátky do víru chorálů a melodického klávesování. Právě u záležitostí jako På røyndommens rand nebo Ids fanger se ukazuje to propojení starého s novým. Kus vizionáře v koutku duše metalového strýce, který moc dobře ví, odkud vzešel a jak začínal.

Postupem alba se ukáže, že Urkraft můžeme klidně častovat jako avantgardní symfo black. Hudba Naturens Skrik má tah na branku, stejně jako touží po komplikovanější a umělecky tvárné podobě sebe sama. I Mammons slaver tohle potvrzuje. Na riffech a choutkách modernisty postavená skladba má stále dost pokory, aby se otáčela zpět a viděla na samotné začátky. Silný střed alba určuje jeho charakter. Na začátku a konci se o něco více rozjímá a krotí splašené kabaretní tempo. Nové album Urkraft je velmi dobrá symfo blacková nahrávka s výhradami. Na můj vkus se příliš otálí s některými momenty bez vokálů, ale zároveň je to deska pevná a snoubící v sobě čaro minulosti se zajímavým pohledem vstříc zítřkům.