Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
White Suns - Totem

White SunsTotem

Bhut21.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Zkuste odhodit předsudky o noise žánrech a ponořte se do nich. Věřte mi, že vás osloví. Tento kovový noise rock se totiž těžko opouští už jen kvůli své nespoutané energii i pomalým hlubinným pasážím.

Někdy je potřeba se opravdu pořádně připravit na nečekanou nálož hudby, kterou člověk s úsměvem vkládá do přehrávače. Třeba hudba takových White Suns vyžaduje opravdu velké přípravy a i tak nevždy zafunguje správně. Nejde totiž o žádnou běžnou záležitost, nýbrž o živočišný noise stavěný na klasických rockových nástrojích, čili jde o zvukové znásilňování kytar, vokálu a bicích. Taková divoká porce a silná dávka hluku se nachází právě na desce Totem. Těžko říct, odkud White Suns přišli, čeho chtějí docílit a kdože vlastně jsou. Je to zjevení na scéně, je to přízrak, který huláká, je to noční můra, která má i svůj soundtrack.


Už jsem naznačil, že jde o zvukové trýznění především kytar, protože právě na nich to stojí především. Není to jen efekt, jde i o způsob hry, který se chvilkami jeví jako znásilnění nástroje. Jde o notně přebuzené či jinak extrémně vyhnané efekty jakýchsi úderů do strun a tahání za ně. Krom toho jde i o klasickou hru, která však při vší té hromadě kabelů a krabiček dostává jinačí výraz, než bychom mohli očekávat. Především jde o skřípání a hvízdání tónů, které však ve výsledku tvoří něco, co se dá nazvat melodií.

 

 

Rozhodně bych netvrdil, že jde o náhodnou improvizaci či necíleně seskládané zvukové pokusy, tahle hlukařina má totiž hlavu i patu, má jasný smysl i výraz. Co jí však od několika dalších může lišit a oddělovat, jsou použité bicí. Ty povětšinu hrací doby udávají tempo a rytmus, ale najdou se i momenty, kdy jen bezděky lomozí, i když ostatní zvuky jim stíhají a udržují s nimi kontakt s adekvátní odpovědí. V neposlední řadě musí být zmíněn i zpěv, což je divoký křik, kterému však lze rozumět a spíše připomíná punkovou halekačku. Je to zvláštní symbióza, která však má patřičnou sílu.


Devadesát procent alba se nese v až doomově pomalém, avantgardním tempu, takže důraz na jednotlivé zvuky je dost citelný. Nástroje a hromada hluku najednou dostávají vlastní život, dýchají a když si přidáte volume, jsou tu rázem s vámi a můžete vnímat samotné chvění táhlých kompozic. Můžete slyšet i šum aparátu někde v pozadí té horké zkušebny. Hudba tedy není jen jednolitý lomoz a prazvláštní zurčení, jde o všelijak se střídající a přelívající se kopu hrátek s kolíky, pedálky, čudlíky a podobnými udělátky. Nepříčetný zpěv drásá, kytarové zvuky trýzní a bicí jen umocňují ničivou atmosféru. Na výsledném projevu této nahrávky se totiž výrazně podepsal i zvukový inženýr Martin Bisi, který má na svědomí výraz Swans. A když tak nad tím přemýšlím, nemají tyto kapely od sebe zas tak daleko. Respektive jádro celé věci je svým způsobem podobné.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky