Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Wows - Aion

WowsAion

Bhut15.1.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Inspirace jsou jasné a kapela se jimi netají. Přesto dala vzniknout desce, která má neuvěřitelně pohltivou atmosféru a silnou strukturu. Atmosferický doom v podání Italů Wows dostává další rozměr.

Tu a tam není od věci se poohlédnout po něčem novém, vznikajícím a trochu si zariskovat poslechem. Osobně to zkouším celkem často, ale 90 % staženého rychle mažu. Ve zbytku se pak najde něco, z čeho se později vyloupne celkem zajímavá záležitost. A přesně jednou z těchto lepších, zrnko mezi plevelem, je italská kapela Wows. Ta loni vydala svou druhou desku Aion, ačkoliv skupina samotná funguje už od roku 2008.

 

Jde o šestihlavé těleso, které se velice rádo hlásí ke svým oblíbeným kapelám, které ostatně jmenuje na tom málu internetových hnízdišť, kde o nich lze něco dohledat. Vlivy jsou pestré a rozhodně inspirativní nejen pro ně. Však posuďte sami: A Perfect Circle, Tool, Neurosis, Cult Of Luna, Nine Inch Nails, Sunn O))), Inter Arma, Amenra ... a výčet jmen ještě pokračuje. Pro nás, coby neznalé Wows, jsou tyto kapely dobrým opěrným bodem. Je to startoviště, od kterého můžeme zhruba tušit směr, kterým se deska Aion bude ubírat, a je fakt, že během poslechu o mety výše zmíněných spolků několikrát zavadíme. Právě Tool a A Perfect Circle z alba cítím nejvíce. Ovšem jejich vliv je řádně metalizován, čímž se odkaz provazuje na Inter Arma nebo Amenra. Nicméně Wows mají svého ducha, mají svou tvář a svůj rukopis. Celkem sebejistě se drží na hranici metalu s rockem, ale do rocku nakukují jen lehce. Nástroje jsou totiž náležitě hrubé a syrové.

 

 

Celková atmosféra desky pak vyznívá chladně a tajuplně, čemuž napomáhá střídmé užití elektroniky a nenápadných ruchů kdesi na pozadí. To má za následek zvláštní vzrušivý pocit, který pulzuje v symbióze s melodikou písní. V podvědomí totiž hlodá neustálé napětí, z něhož lze čekat silný úder, kdy se skladba nespoutaně rozproudí a dá naplno projevit svou energii. Ale ono ne. Ono to jen tichounce vře pod pokličkou a jemně si pohrává s náladou a vlastně i napětím. Tím se kapele daří svého posluchače vlákat a vtáhnout do svých osidel, z nichž jej nepouští a naopak si s ním spíše hraje a udržuje ho ve střehu. Tak je to od první vteřiny až do té poslední.

 

Má osobní zkušenost s deskou je možná až příliš idylická – láska na první pohled. Kdo ví, zda nadšení z alba časem neopadne, ale tak nějak cítím, že to nebude jen tak. Už inspirativní výčet jmen hovoří o kapelách, které nejsou sezónní záležitostí, a tak se dost možná i Wows snaží v této tradici pokračovat. Daří se jim. Možná i proto bych tuhle nahrávku doporučil všem, kteří mají vyčtené skupiny v oblibě. S Wows totiž dostáváme další rozměr atmosférického doomu, který je říznutý lehkostí kytarové vyspělosti s progresivním odérem.

 

On vlastně i obal dává tušit, že hudba bude něčím zádumčivá a zvláštně tajemná. Použitý výjev mi silně připomíná loňské dílo doomařů Bell Witch (a nějakou spojitost bychom možná byli schopni najít i v hudbě), čemuž se nelze moc divit - oba obrazy mají shodného autora, kterým je Paolo Girardi, který maloval covery třeba pro Inquisition, Blasphemophagher a tuny dalších. Nicméně chci tím říct, že i taková věc, jako je obal desky, může být krásné umělecké dílo, které na Aion rozhodně vidím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky