Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zlang Zlut - Zlang Zlut

Zlang ZlutZlang Zlut

Jirka D.30.6.2014
Zdroj: CD, 4-panelový digipak (# CZAR 013), promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Zlang Zlut hrají rockovou muziku s punkových duchem a na svém prvním velkém albu ukazují své netradiční uchopení žánru v plné kráse. Kromě nástrojové extravagance se mnoho nového nevymýšlí, ale jako zpestření zaběhlých stereotypů lze novinku tohoto švýcarského dua doporučit.

Dnešní recenzi tak trochu otočíme a začneme ukázkou, protože mám takový dojem, že Zlang Zlut v našich krajích moc známí nejsou. Tak ať víte, do čeho jdete:

 

 

Nejspíš většina z vás si všimla, že Zlang Zlut jsou duo pojící zdánlivě nespojitelné nástroje, tedy bicí a violoncello, do zdánlivě nemožného soundu, tedy rocku. Stejně tak si nešlo nepovšimnout slušné porce energie, muzikantského nadšení a až punkové drzosti a přímočarosti, což při šedých vlasech Beata Schneidera působí ... no vlastně velmi pozitivně. Zlang Zlut se po předchozím EP prezentují svým prvním dlouhohrajícím albem a to je minimálně pro ně skvělá zpráva.

 

Pokud patříte mezi jedlíky podivností a zvráceností všeho druhu, i přes výše uvedenou nástrojovou kombinaci mnoho námětů k úvahám nenajdete. Jak už vyplývá z klipové ukázky (mimochodem k nejlepší skladbě alba „Rock It Down“), zvuk cella je natolik znásilněn nejrůznějšími krabičkami, že rozpoznat jej od běžné elektrické kytary je takřka nemožné. Tahy smyčce jsou slyšitelné jen při skutečně soustředěném poslechu a na povrch se dostávají jen v ojedinělých případech, ať už během sóla ve skladbě „Danger“ nebo při jeho akustických linkách, kterých je ale minimum. Pro vychutnání si kruté krásy zmučeného nástroje doporučuju úvodní part deváté „Out On Time“.

 

Aby to nebylo tak jednoduché, Fran s Beatem si na pomoc přizvali několik hostů a vaši pozornost by měl upoutat především Sebastian Hausmann, který na albu nahrál baskytarové party (v klipu se taky mihnul). Myšlenka je to samozřejmě zcela zdravá, problém je ale ten, že baskytara není všude a zvuku některých skladeb hodně chybí spodek. Což je sice doháněno cellem, ale k optimu ještě cosi chybí.

 

Zlang Zlut

 

I přes netradiční nástrojovou kombinaci jde hudebně převážně o rock, případně hard rock, přičemž jako možný zdroj inspirace (především dle skladeb „Danger“ a „Let It Go“) lze na prvním místě uvést Australany AC/DC. Postavení hlasu mi zase připomíná (hlavně ve skladbě „Mad“) Lou Kollera ze Sick Of It All. K tomu bez obav přidejme punkového ducha, ať už plynoucího z pojetí už několikrát zmíněného klipu, nebo prostě z faktu, že vzít v těch letech do ruky cello, zasednout za bicí a začít hrát tenhle bigbít mi přijde mnohem víc punk než stádo potetované mládeže v hadrech téže značky.

 

Po stránce zvuku je album ostré a syrové, nic se dvakrát nepřikrášluje, stop je minimum a je to tak dobře. Jako nepříliš povedený lze hodnotit mix, aspoň moje představa o rozložení nástrojů a zpěvu je jiná. Nelíbí se mi dravčí závody „všichni dopředu“, zpěv je vytažený i v místech, kde nemá co dělat (např. „Through Your Hands“), a nástroje spolu svádí nehezkou bitvu o posluchačovu pozornost. Tomu navíc „napomáhá“ výrazně upravený signál v duchu motta „hlasitější je lepší“ a tak v mnoha pasážích album skutečně nepříjemně řve. Vybrat si příhodnější motiv na titulní stránku úsporně zpracovaného digipaku snad ani nešlo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky