Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Abaton, Sedna, Voluptas

Abaton, Sedna, Voluptas

Bhut18.10.2014
V následujícím reportu bude zvýšený výskyt slov jako těžký a black. Dbejte proto zvýšené pozornosti, jelikož dojmy z koncertu byly silné.

Všímavý čtenář si jistě všiml zvýšené kadence reportáží. Není divu, neboť s prvními dny podzimu nastávají tradiční klubové žně, které zejména mne činí obrovskou radost. Můj diář by o tom mohl vyprávět. Právě v něm se nacházela poznámka o tom, že ve středu 15. října zavítá do dejvické Klubovny trojice kapel hrající muziku na pomezí black, sludge, hardcore, bahno, špína metal. Nutné podotknout, že dvě z nich svůj rodokmen píší v italštině.


Počátek koncertu byl stanoven na půl sedmou, což je pro mnohé pražské pracující celkem šibeniční termín, ale důvod – konec s nástupem nočního klidu v deset večer – je logický. Nicméně přizpůsobit si program v souladu s tím šlo a tak se i stalo, že jsem chvíli před stanoveným časem vešel do Klubovny v Dejvicích a zároveň se tak stal i prvním platícím. Na čepu byla Černá hora, která mi v tu chvíli přišla opravdu vhod, nehledě pak k tomu, že se klub může zařadit po bok „těch se slušným pivem“.


Chvíli po dopití druhého půllitru začala zkoušet pořádající pětičlenná kapela Voluptas. Tyto rumové praliny se sice chvíli potýkaly s technickými problémy, ovšem netrvalo příliš dlouho a problém se samohrající basou byl vyřešen. Pánové v ponurém prostředí a co do počtu skromného publika nahustili všechny možné odstíny black metalu. Od těch pomalejších a atmosferičtějších odnoží, až po ty rychlopalné a syrové zároveň. Stavby písní byly pestré a nedávaly prostor k odletu myšlenek, takže mi tato parta jako předskokan, budeme-li je takto nazývat, před následující těžkotonážní porcí přišla naprosto vhod.


První Italové, kteří se zhostili okupace podia, byla kapela Sedna, která v současné době dokončila práce na debutovém eponymním albu. Dva pánové a dívka si vystačili s naprostým minimalismem. Vyžádali si absolutní tmu a z vlastních zásob rozsvítili jen dva bílé reflektory umístěné na podlaze podia. Oslnivá záře v kombinaci s všudypřítomnou mlhou měla sama o sobě působivý efekt. Do tohoto prostředí si vmíchejte táhlé, chvíli teskné, chvíli agresivní metalové postupy, balancující mezi blackem, sludge a dronem. Stav mysli dosáhl hypnotických rozměrů, přičemž se oči pozorovaly jen ruce kmitající po strunách proti sobě stojících hráčů. Do detailu prožívané vokály, silné údery bicích a milované blackové riffy tvořily hořkosladký koktejl, který byl naléván ve skvělých dávkách. V jiných momentech se kladl důraz na tíživou a skličující hru. To vše bez jediné pauzy a na jeden zátah. Na konci setu zaznělo jen strohé "thank you" a bylo hotovo.


O poznání veselejší parta byla smečka Abaton původu rovněž italského. Střídání na podiu proběhlo během několika málo minut a začalo se. Mlha byla ještě hustší než předtím a nebýt tmavomodrých světel, člověk by neviděl na metr před sebe. V tomto čistě modrém osvětlení se tu a tam mihla čtyři těla, z nichž to nejenergičtější, zpěvákovo, chvíli nepostálo. Neustále pobíhal jak pod podiem, tak i na něm. Kapela hrála s přesností, jistotou a velkým nasazením, takže výsledek byl více než úchvatný. Stál jsem jak přikovaný a volně se nechal unášet v pasážích bez konce a s nejasným vyústěním. Kapela si hrála s náladou publika velmi šibalským stylem, čímž přihlížející udržela neustále v pozoru a pohybu zároveň. Rozmetala na prach vše, co stálo v cestě a jen valila své těžkopádné tempo, v němž se jen občasně zatlačilo na pilu. Šlo o velice silný a výživný zážitek, který byl umocněn netradičním ukončením setu - totiž přesně ve 22.00 kapela v polovině usekla poslední skladbu, jako když vypnete elektřinu.


Akce v heslech // klub: underground // zvuk: underground // kapely: tíživé, smyslné, uhrančivé, dechberoucí // žánr: těžkopádný, black, sludge, drone, hardcore // dojmy: silné, kladné // negativa: žádná



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.5.16 0:17

Ten report mi přijde přísný z podivného úhlu pohledu. Sólstafir jsem viděl tentokrát potřetí (Brno 2009, BA 2011) a tentokrát byla patrná změna nálady, která byla dosud melancholicky zasněná, jak z jiné dimenze a kraloval jí zpěvák, opírající se vždy o mikrofon s flaškou Jacka v druhé ruce dodržující kodex minimální komunikace s publikem. Tentokrát v tom bylo více čistě rockové energie s překvapivě rozpohybovanou kapelou. Je zřejmé, že se Sólstafir posouvají (trochu paradoxně je poslední ótta jejich nejzadumanější album). Snad jediné co mě na to neuvěřitelném večeru mrzelo bylo naprosté opomenutí alba Masterpiece of Bitterness, které považuji za jejich vrchol a kdyby koncepčně sjeli celou tuto desku, tak zemřu slastí. Zbytek byl nelidsky parádní. Hutnej zvuk, ve kterém vynikají jejich typické desetiminutové gradace nedal oddechnout, naopak několik písní bylo ještě protaženo oproti albům. Vokál zpěváka na poslední štaci turné naprosto neselhávající a reakce publika dle mě naprosto akurátní. Sic mě taky překvapilo, že většina audience snad neznala titulní Óttu, takže děkovný vyrvál pokryl sál ještě dříve, než dojel smyčcový epilog, ale například nábožné ticho, o které požádal zpěvák na začátku Rismal mě skutečně příjemně překvapilo. Všeho všudy si myslím, že kapela byla za živé reakce publika vděčná. Závěrem jen si nepamatuji koncert, který by mi zdistribuoval chvílemi takovou hudební katarzi. Byla to neskutečná paráda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky