Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Eternal Hate Fest jsem záměrně vynechal s tušením pravicových projevů, ke kterým (jak jsem od jednoho známého slyšel) skutečně došlo. Na festivalu podobného názvu i ražení – Enter The Eternal Fire - se však nic takového nedělo. Komplikace nastaly ovšem zcela jiného charakteru a naštěstí se (snad) týkaly jen mé osoby.

Vidina účasti na druhém ročníku festu zkráceně nazývaném jako ETEF byla jasná už před rokem. Tedy ve chvíli, kdy první ročník doznal konce. Příjemná atmosféra v báječném areálu je zkrátka lákadlo, které za nějakou tu noc pod stanem prostě stojí. Stejně jako loni i letos se začínalo v pátek odpoledne a vůbec ne slabě. Ten den jsem měl vyloženě plné ruce práce a to nejen v zaměstnání, kde toho bylo, jak se říká, až nad hlavu. Přesun do bytu redaktorského kolegy, abych mu před víkendem občerstvil domácí zeleň a přizásobil potravinami myš, proběhl hladce. Stejně tak následný přesun do svého příbytku, kde jsem dobalil poslední nutnosti a ve vyměřeném čase se vrhnul do pražského podzemí, které křižuje metro. Šokem byla mimořádná událost na trati, jinde hlásaná jako technický problém, ovšem v nejbližších stanicích ohlášena jako osoba v kolejišti. Nějakého slaboduchého jedince nenapadlo v pátek v podvečer nic lepšího než skočit pod vlak metra. Nejenže se tím zastavila doprava v úseku stanic Florenc – Smíchovské nádraží, ale pro mne se tato situace rovnala absolutní nemožnosti stihnout zakoupený spoj. V prostoru mezi uvedenými stanicemi se totiž nachází zastávka Anděl, na které obyčejně vystupuji. Dopravní podnik z tlampačů výmluvně hlásal, že cestující mají využít povrchovou dopravu. Jenže obsah pátečního metra není zcela jednoduché nacpat do tramvají a autobusů. Dostat se za patnáct minut ze stanice Florenc na Anděl je vlastně nemožné, takže jsem tuto variantu vzdal a započal vymýšlet plán B. Ten jsem dokreslil v pivotéce Pivo a párek, přičemž ten spočíval v doražení kolem poledne do místa konání – Volyně.

Co se týče pátečního programu, byl jsem hodně zklamaný, že jsem živě neuzřel hvězdu dne – Der Weg Einer Freiheit, neboť tato kapela mne velice příjemně překvapila na Phantoms Of Pilsen. Od té doby jim dávám patřičný prostor v přehrávači. Ostatně i zbytek sestavy se zrovna nemíjel s vkusem. Těšil jsem se na dobře známé tváře z Mortifilia, Lahar či Avenger. Hudbou by mě obšťastnili i tací Tortharry a náhradníci Ingrowing za odpadnuté Angerseed. Zkrátka velká škoda…

Sobota se zpočátku nejevila o moc jednodušeji. Vysílen pátečním putováním a ochutnáváním laskomin pivotečních měl jsem věru dobrý spánek, který zapříčinil vstávání v době, kdy na autobusovém nádraží odjížděl patřičný spoj. Nicméně později odjížděl další spoj, který měl končit ve Strakonicích, odkud po nějakých dvaceti minutách odjížděl vlak do vytoužené Volyně. Podařilo se mi zlanařit paní Bhutovou coby doprovod, takže jsem se cestou alespoň nenudil. Ovšem díky hustému provozu a několika dopravním komplikacím, tento spoj nabral čtvrthodinový skluz. Běh na vlak měl naštěstí dobrý výsledek, takže v půl čtvrté jsme už dostávali žluté náramky na zápěstí. Rychlá stavba stanu, bezprostřední koupě piva zvaného Zrzavý bobr (10° a 12°) vyrobeného speciálně od Strakonického Dudáka a zaujmutí zaujatého postoje nedaleko podia.

Na podiu zrovna křepčili Gutted, kteří se jevili jako slušná smršť death metalu notně kořeněného grindcorem. Rozhodně zaujal kytarista, který byl šikovně rychlý a rval tam jeden riff za druhým. Na uvítanou dobrá vzpruha, ale než jsme se nadáli, byl tu konec setu. Každopádně prvotní dojmy jsou pozitivní.

Zato při setu Laid To Waste jsem už zpozorněl. Kapela ve mne zanechala velice silný dojem na posledním ročníku Magick Musick festu a tak byla zvědavost i nyní namířena s čistou upřímností. Set na Boudě mi však sedl o něco víc, možná bylo volyňské podium příliš velké, přičemž kapela má energii spíše pro blízký kontakt. Nicméně to na nasazení nebylo znát, dokonce byla k vidění i druhá kytara, takže některé pasáže zas zněly daleko víc živočišně než posledně. Tenhle thrash metal má smysl a pokud pánové vydrží, mají před sebou slibné zítřky.

V teplejším dusném odpoledni se rozmohla vlna doom metalu, kterou přijeli rozdmýchat plzeňští Self-Hatred. Denní světlo jim do komorní atmosféry vůbec nepřidávalo a na tklivou, chmurem stiženou náladu nezapůsobilo ani parodické triko pana zpěváka Wish You Were Beer, kde kontrastovala především duha s pocity zmaru ukrytých v hudbě. Úsměvně pak dále působil klávesák s podivnou maskou, která mi přišla mírně řečeno kýčovitá. Ovšem soustředěnost padala jen na muziku, která měla něco do sebe - roztahané songy s parádními melodiemi. V předposlední písni mi její úvod dal vzpomenout na song Lilith’s Embrace od dávných Ancient z Norska. Skoro jsem si říkal, že jde o cover, ale pozdější spád skladby představy rozmetal. Určitě si kapelu vyzkouším ještě někdy v pokud možno komornější podobě.

V průběhu Self-Hatred jsem po očku sledoval dění za podiem, kde se pozvolna připravovala pohanská horda Welicoruss. Jejich způsob prezentace si daný žánr zkrátka žádá, ale v tom horku jsem jim určitě nezáviděl množství kůže ve všech podobách a líčení. Jejich muzika se nám do krámu moc nehodila a tak jsme se jali mrknout na druhý konec areálu, kde jsme prohodili několik slov se známými…

...slova se nakonec protáhla až do půlky hracího času Distruzione, ovšem jejich energická švédská škola k podiu prostě lákala. Takhle z voleje jsem hádal přísahání na Gorefest, potažmo Entombed. To zejména díky chrastivému zvuku, tolik typickému pro dané veličiny. Ačkoliv pro mne tito Italové představovali velkou neznámou, prvotní dojem z nich mám velice dobrý. Mrtvolný death metal jak z muzea, to občas prostě není na škodu. Vážně paráda.

Studiová tvorba Six Degrees Of Seperation mi stále uniká. Znám tak akorát debutové album, ale ke zbytku jsem ještě nebyl s to se věnovat. Koncert občas dobře poslouží k tomu, aby člověka konečně donutil se deskám trochu věnovat. Ovšem živě mě SDOS nějak zvlášť nepřesvědčili. Neseděl mi zvuk, který mi přišel zbytečně ostrý s vytaženým vokálem. Ten pak nemile bodal do uší, ale kdyby byl trochu více zastřený – do muziky by sedl jistě perfektně. Pak takový drobný detail jako festivalové průpovídky mezi skladbami mi taky zrovna náladu nepřizvedl, ale co už. Taková prezentace holt na ty oupnéry patří. Hudebně se však nějaký háček zasekl a dle slov nezávislých zdrojů jde skutečně o dobrou kapelu na našem poli a v dané melodické sekci. Chce to asi čas, který pozvolna zraje. Nemohu říct, že by mě SDOS zklamali nebo nenadchli, ale možná jsem čekal příliš.

Další thrash metal přišel z Itálie. Odtud nám jej přijeli předvést Game Over, kteří mi ihned po prvních skladbách dávali vzpomenout na Anthrax nebo Exodus. Jinými slovy klasický střih, který možná zněl archaicky, ovšem jeho prezentace byla velmi dobrá. Živě má taková hudba neuvěřitelnou energii, a když se to umí podat tak výtečně, jako se to podařilo Game Over… není co dodat. V tu chvíli by měli všichni přítomní povinně nafasovat džísku plnou nášivek. Tu svou však zatím nechávám viset ve skříni…

Z celého sobotního programu a vůbec z celé nabídky letošního ETEF jsem se pochopitelně nejvíce těšil na Impaled Nazarene. Ti se na podium vrhli za tmy v doprovodu drobného deště. Jeho kapky však šly ustát v tričku a v kraťasech a konec konců ani jsem to moc nevnímal. Plně jsem se soustředil na podium, kde to tahle finská legenda rozpálila naprosto svědomitě. Přišlo mi, že playlist je zvolen více do punkových podob, takže na klasické blackmetalové vály se moc nedostalo. Tuny energie a neuhasínající zápal pro svižnou muziku. Možná bych vytkl zbytečné prodlevy mezi skladbami, protože na nějaké proslovy prostě nejsem. Taky mi chyběla hitovka Blood Is Thicker Than Water… a nebo mi splynula s ostatními flákotami. Každopádně koncert to byl báječný a skvěle ukázal, že i divoký black metal dokáže skvěle koketovat s punkovou naštvaností a rozhodně k tomu nepotřebuje žádné rekvizity, krev ani jiné vylomeniny.

Ve chvíli kdy se dali do díla Heaving Earth, déšť už notně přidal na intenzitě. Schovali jsme se proto v blízkém stanu a alespoň částečně sledovali prvotřídní deathmetalovou pumu. Řekl jsem to už asi stokrát a řeknu to klidně znovu – Heaving Earth patří mezi to nejlepší, co na české scéně momentálně máme. Tomu odpovídá i jejich živá prezentace v čele s nepřekonatelným zpěvem. Není co dodávat, rozvíjet, doplňovat – vynikající masakr.

Posledním vystupujícím Vihar už jsem se nestihl věnovat, neboť se naše těla věnovala spánku…

Druhý den už byl poklidný, snídaně v bezvadném areálu a výborně vybaveném občerstvení. Kávička, balení stanu a přesun do centra města. Drobný rozhled po okolí a usnesení se nad tím, že do Volyně si někdy uděláme výlet jen tak. Pak přišel oběd a odjezd směr Praha. Třídění dojmů de facto nebylo složité. I přes překážky, které komplikovali účast, se mi nakonec podařilo dorazit a dokonce přivést o jednoho návštěvníka víc. Jsem rád, že jsem se mohl pozdravit i s Peťanem z Fobia zine, který v tu dobu splňoval nepsané pravidlo „jste to, co pijete“. Vzhledem k jeho hutnému plnovousu se podobal Zrzavému bobrovi, který kraloval na čepu. Inu, podařilo se a klišovitě dodám, že příští rok se budu těšit na viděnou.