Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tento report nezačnu svým obvyklým způsobem, který se projevuje jednoduchým popisem toho, kterak vejdu na místo konání a dám si pivo. Tentokrát jsem se postavil za oponu – do role pořadatele. Chodím po akcích celkem často a následně poukazuji na chyby a samozřejmě především na světlé stránky. Rozhodl jsem se proto okusit na vlastní kůži, jaké to je být v roli toho druhého, který s celou parádou má největší starosti. Proto tento report bude netradičním přiblížením koncertu pohledem pořadatele. Neberte následující řádky jako nějaký návod „jak udělat koncert“, nýbrž takový popis, jak jsem to dělal já. Okolnosti se nepochybně různí.

Veškeré přípravy začaly zhruba tři měsíce před samotnou akcí, kdy jsem poprvé rozeslal několik emailů kapelám s dotazem, za kolik by přijely v daný termín hrát a jestli vůbec. Vybíral jsem interprety s relativně blízkého okolí, respektive ze sousedních okresů/krajů. Po celkem silném sítu, kterým propadly jen čtyři kapely, byl konečně sestaven line-up. Z důvodu finanční tísně jsem musel čtvrtou kapelu odříct. Pro zájemce prozradím, že se mělo jednat o Esazlesa. Výsledek tedy čítal tři kapely, které byly pro mou peněženku optimální a hlavně sami se tvářily nadšeně, že si přijedou zahrát. Jmenovitě se jednalo o Isacaarum, Mortifilia a Conoped.

Následovala jedna z nejdůležitějších věcí a tou bylo domluvit hrací prostory, zvukaře a občerstvovací zázemí, plus sehnat mobilní bicí, které budou stát po celý koncert na podiu. Ovšem nechci předbíhat a tak si to vezmeme popořadě.

Horský klub v Kašperských Horách je nový prostor, který svou historií sahá sice hluboko, ovšem nynější podobu nabyl teprve v relativně mladém čase. Sám o sobě je zavřený a jeho brány se otevřou pouze v případě konaného koncertu, zajímavých přednášek, či cvičení zumby a podobných aktivit. O pronájem se stará Městské kulturní středisko, které je nutno dopředu kontaktovat a požádat o pronájem. Ruku v ruce s tímto úkonem je i žádost o prodloužení nočního klidu z desáté hodiny na nějakou po půlnoční. Komunikace s íčkem je rychlá a prakticky vyjdou vstříc snad každému. V tento okamžik však potřebují znát příslušné indicie koncertu. Jeho název, čas konání, zaměření a především nacionále pořadatele. Název koncertu mi dlouho vrtal hlavou. Bylo den před zasedáním rady města (ta se koná jednou za čtrnáct dní) a já chtěl mít už jasno. Požádal jsem o prodloužení klidu do tří hodin a zběsile ze sebe vychrlil název Godless Night. Možná proto, že v tu chvíli mi pokojem vyhrávalo CD kapely Avenger právě s názvem Godless. Pár dní poté bylo schváleno prodloužení nočního klidu na 3.00 a do mailu mi přišla vystavená smlouva včetně předávacích protokolů klubu samotného.

Se zvukařem byla asi nejrychlejší domluva (dohromady čtyři maily v rozmezí cca 4 hodin). V našem kraji má tento člověk už jisté jméno a s ním je to vlastně sázka na jistotu. Má slušný aparát a zvuk si nakonec pochvalují zcela všichni – jak kapely, tak fanoušci. Takže pokud se chystáte na Šumavě dělat kravál – Pavel “Šajn“ Brož by vám jej mohl zkorigovat do poslouchatelna.

Mluvil jsem zde i o občerstvení. Jde o to, že klub jako takový nedisponuje žádným personálem. Jsou to čistě prostory k vlastnímu užití dle potřeb žadatele. Kuchyňka je zde vybavena velice slušně. Oslovit člověka, který zde již to samé dělal, nebylo od věci a tak i toto břemeno bylo po nedlouhé době sejmuto. Do peněz si nemluvíme, jen do výběru a množství, které jsem nyní ovšem tak nějak odbyl. Přes šenkýře bylo nutné domluvit i pití pro kapely. Samo sebou, že kapely nic neplatí, nýbrž jejich nápojové osvěžení jde opět z kapsy pořadatele – to jen pro představu, neberte to jako stěžování. Časem se osvědčilo, že tři sudy piva jsou optimální množství. Alkohol ten večer tekl proudem, takže je vhodné výčepního přesvědčit o správném arsenálu těchto dobrot. Filip (Filcek) je však hlava pomazaná (vepřová) a s jeho spoluprací jsem neměl nejmenší problém.

Jediným trnem v patě byly bicí. Možná, že si to mnohý návštěvník koncertů ani neuvědomí, ale je takovým běžným pravidlem zajistit erární bicí na celý večer. Důvod je jasný, ne všechny kapely mají chuť a třeba i možnost vozit bicí vlastní. Když nejde o chuť tak samozřejmě pořadatel zaplatí víc za položku cestovné, protože je třeba připojit káru, nebo další vozidlo. A další důvodem je nepochybně přestavba podia. Tohle se logicky netýká velkých festů, či kapel, které mají rádi svůj styl a nechtějí žít v netrpělivém očekávání, co za škopky tam nakonec bude stát. Postačí však zajistit základní sadu bez plechů a mechaniky (ačkoliv, jak se později ukázalo, je dobré mít v záloze alespoň něco z toho). Bicmen kapely Morfium Berberos se nakonec stal tou dobrou duší, kterážto se odhodlala vytrhnout již hnisající ránu onoho trnu.

Podobně jsem na tom i s kytarovým a basovým aparátem. Je dobré, aby na podiu stály jednotné bedny a drtiči strun tak mohli jednoduše měnit jen hlavy. K tomuto účelu byla svolná Mortifilie. Jako zpestření jsem se domluvil i s majitelem distra a labelu Magick Disk Musick Berrym na prodeji nějakého merchandise. Nakonec jste si mohli u vstupu pořídit nějaký pěkný vinyl, CD, nášivku, tištěný zine, tričko nebo mikinu.

Na řadu přichází občerstvení v backstage pro kapely samotné. Krom nápojů, které se stávají vlastně jen z piva a vody, je nutné hráče i zasytit. Zde už je čistě na každém, kterak se s kapelami domluví, zda-li je nutné tento krok splnit. Já jsem chtěl být štědrý a udělat kapelám radost, takže nějaké jídlo se tam objevilo (dle slov Isacaarum bylo i velice chutné, což mě těší). Paní Bhutová totiž upekla celkem čtyři plechy pizzy s různým složením.  Tímto se mi podařilo splnit nároky všech kapel, takže na řadu přišlo už jen propagování. 

Navrhnout plakát pro mne bylo zábavou. Možná, že někteří dumali nad tím, co to je za znaky v nenápadném pozadí a co mají vlastně symbolizovat draci v rozích obrázku. Řeknu vám na rovinu, že to jsou národní symboly Bhútánu. Proč Bhútánu? Protože jsem Bhut. V této chvíli bylo zapotřebí jen udělat množství kopií a není od věci ani měnit formáty. Já jsem šel cestou malého kapesního letáčku a klasického A4 listu. Pochopitelně kvůli snazšímu tisku, který se odvíjel čistě na cvrkotu mé xeroxové tiskárny na pracovním stole v zaměstnání. Počet plakátů přesně nevím, ale bylo jich cca přes 600 v obou formátech. Poté jsem zaměstnal slušný počet nadšenců, kteří se postarali o rozptýlení po vcelku širokém okolí. V jednu chvíli to vypadalo, že sám nevylepím ani jeden, což jsem později napravil masivní propagandou v okruhu několika desítek kilometrů od Kašperských Hor. Malé kapesní letáčky se pak zase snáze předávaly na různých koncertech. Třeba na Eternal Hate Festu v Nýrsku se mi podařilo zlákat několik hlav, které jsem později spatřil i v našem sále.

Nedílnou součástí propagace je v dnešní době samozřejmě internet. Oslovení všemožných zinů a hudebně zaměřených serverů nakonec přineslo své ovoce. Později jsem tak svou událost spatřil na hezkých místech, což snad některé taktéž přimělo k návštěvě. Nejdále to však dotáhl server xichty.cz, který vyslal na akreditaci svou fotografku. Tímto bych rád poděkoval všem, kteří byli ochotni tuto akci na svých stránkách propagovat.

//Den konání

Pomalu se dostáváme ke koncertu samotnému. Jelikož se jednalo o sobotní večer, musel jsem si zjednat v práci volno už na pátek. Pro někoho třeba zbytečný úkon, ovšem já tento čas strávil nákupem ingrediencí do jídelníčku pro kapely a především samotným převzetím klubu od jeho majitelů. Nechci zde přímo rozmazávat zkušenosti, které jsem s pronájmem získal, jelikož se jedná o vcelku interní záležitosti, ale jisté je, že nakonec vše proběhlo v pořádku a v pátek večer jsem v klidu (relativním) usínal s pocitem, že je vše dobře připraveno.

Byl jsem celou noc a celý sobotní den jak na trní, takže není divu, když už jsem stával v brzkých ranních hodinách a v podstatě bez snídaně počal tvořit šipky/ukazatele, které jsem přiložil k hlavní silnici, aby neznalý návštěvník věděl, kudy se má do klubu vlastně dostat.

Samotný klub bylo třeba připravit. Rozmístit stoly a židle, postavit bicí, zvukařovu aparaturu a občerstvovací zázemí o hnízdě pokladny nemluvě. Veškeré stoly jsem vybavil cedulkami se zákazem kouření (vysvětlím později), letáčky na Godless Night a chystanou akci Phantoms of Pilsen. Ostatně plakátů na POP mám dostatek ještě teď, takže jsem některé vyvěsil i zde. Pro mne samotného bylo důležité připravit se na vstupné. Požadoval jsem po návštěvnících částku 60 korun na osobu, což je cena vyloženě směšná. Jsem zvyklý dávat za koncerty běžného charakteru kolem dvouset, ale zkušenost praví, že 50 korun za vstupné se v případě některých návštěvníků jeví jako těžko stravitelná suma. Vím o tom své od pořadatelů Wake Up Mountains v témže místě, jako byla právě Godless Night. Musel jsem tedy mít dostatek drobných do kasičky (základem bylo hodně dvacetikorun), vstupenky a provozní potřeby jako papíry, propisky, izolepu, nůžky atd. atd. Vstupenky jsem zvolil vcelku obyčejné. Dnes není problém za dobrou cenu sehnat barevné papírové náramky bez potisku. Ty jsem později opatřil nápisem Godless Night a už se mohlo vesele lepit. Za vstupem usedla paní Bhutová a nakonec jí byla nadšeně nápomocna jedna z návštěvnic Lenka, přítelkyně jednoho z pořadatelů výše zmíněné akce WUM Ondry. Jo, jsme tam taková nadšenecká rodina. Třeba jsem zacházel až moc do detailů, ale ještě jsem připravil mp3 přehrávač s výběrem různorodých songů, což později posloužilo jako vsuvka mezi kapelami, aby nebylo ticho.

V sedm hodin večer se objevili první platící. Mezi sedmou a osmou už byly přítomné všechny kapely a na kontě už bylo nějakých padesát platících. Nebyl důvod celou akci zdržovat a tak se v čase 20.10 zhasnul sál a svůj set rozezněly thrash, hc, crustový Conoped.

Náledná Mortifilia má ve zvyku si veškerou nástrojovku vozit svou, takže došlo k drobné přestavbě podia. Respektive bylo nutné akorát odnést stávající bicí, na jejichž místo přišla vlastní hradba. Jelikož to má kapela ze všech nejblíže, měla zde nejsilnější fanouškovskou základnu.

Pak se původní bicí vrátily na své místo a po nazvučení a nalíčení přišel zlatý hřeb večera – Isacaarum. Sám jsem byl až v šoku, s jakým ohlasem se kapela setkala. Nebyla chvíle, kdyby mi někdo nepoklepal na rameno a nechrlil slova chvály a nezvedal palce k výšinám.

Možná jsem mohl zmínit ještě další důvod pořádání koncertu, kterým byly mé narozeniny. Ty sice mám kalendářně až 22. 9., ale to tentokrát byla neděle, takže akce musela proběhnout v sobotu. Chci tím ale říct, že lepšího dárku se mi v životě nedostalo. Není totiž nic lepšího, než když si lidí chválí vaše dílo, na kterém necháváte nespočet času, úsilí, peněz a prostě všeho. Nic se za celý večer nepokazilo a všichni odcházeli s úsměvem. No řekněte, lze si představit lepší oslavu narozenin? Jasně, neožral jsem se, teprve až po ukončení setu Isacaarum jsem se nechal zlákat asi na čtyři rumy a dvě piva.

Nyní bych rád přešel k velice diskutabilnímu tématu, kterým je kouření. Po celém klubu viselo či leželo nějakých třicet cedulek s ikonou zákazu kouření. Stěžejním důvodem byly požární hlásiče, které se v klubu všude nacházely a které reagují na kouř. Takto mi to bylo vysvětleno a já to tak respektuji. Nikdo přece nechce, aby během koncertu vznikla silná sprcha, která by mohla výrazně poškodit jeho průběh o následcích nemluvě. Za druhé se mi to samotnému nelíbí a ne všichni přítomní jsou kuřáci a ne každý dobře snáší zakouřené prostory. Vždyť i kapelám samotným se jistě hraje lépe v čistějším vzduchu. Konec konců toto počínání se v současnosti jeví jako běžná praxe, takže není prostoru k údivu.

Ukončení večera bylo vcelku prosté. Počkat až poslední návštěvník opustí prostory klubu a pak jen na hrubo poklidit vzniklý „bordel“. Záměrně dávám slůvko „bordel“ do uvozovek, jelikož zde nebylo nic vážného - krom poházených kelímků a papírů se nejednalo o nic zvláštního. Nikdo nic nerozbil (tedy upřímně se rozbily jen tři skleničky), nezlikvidoval, nepozvracel. Vše v pohodě. Usínal jsem skutečně s dobrým pocitem!

Druhý den úklid doznal konce (tedy kromě vytírání a skládání stolů – to je práce pro majitele klubu, za kterou jim jde přece část z pronájmu). Vše v původním stavu, co víc řešit.

Na závěr jsem si nechal asi to nejzajímavější a nejdotazověnšjí a to jsou čísla. Záměrně nechám opředeny mlhou jednotlivé částky, kolik co a kdo stál. Vstup byl 60 korun, přišlo 84 platících, z toho sem tam někdo přihodil i dýško! Bez ostychu přiznám, že jsem prodělal víc jak polovinu původní investice. Mám z toho být smutný? Ale kdež! Tohle vůbec není postěžování, já už ze začátku věděl, že na tom nevydělám. Vždyť ta akce nevznikla pro nějaký výdělek. Vznikla pro zábavu, pro radost, pro lidi, pro podporu kapel a tak. S výsledkem jsem nad míru spokojený! Už nyní mi šrotují v hlavě plány na příští rok.

A na úplný závěr si ponechávám obrovské poděkování lidem, kteří stáli třeba i ve stínu této akce. Chci poděkovat kapelám za bezchybnou show a výtečné sety, zvukařovi za mistrně odvedenou práci, Filckovi se Švecíkem za hbité ukájení žíznivých buněk přítomných, paní Bhutové a Lence za odbavování platičů a obchodování s distrem, Liborovi Berberosovi za zapůjčení bicích, Ondrovi za vedení pomyslné ruky při celé organizaci a lidem, kteří vypomáhali s propagováním koncertu. Speciální díky však patří všem, kdož ten večer dorazili a celé si to užili. Díky!