Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Sonitus č. 61: Julia Reidy + David Terry (27. 10. 2022)

Úrověň úzkoprofilovosti tohoto koncertu demonstrovala skutečnost, že se mnou v přestávce mezi kapelami provedla nějaká holka rozhovor jenom proto, že jsem tam přišel. Moji dosavadní absenci v prostoru Punctum, které je tak často skloňované pražskými milovníky ambientnějších žánrů, jsem bral jako vyložené selhání a byl jsem rád, že jsem konečně mohl projít obvyklými defloračními mechanismy tohoto místa. Tedy dvakrát jsem ho přešel, jednou vešel do špatného klubu a pak mi trvalo půl hodiny, než jsem zjistil, že dveře vpravo vedou k baru a nikoli do backstage, takže jsem si batoh plnil bránkovejma plechovkama zbytečně.

Akce probíhala pod záštitou jakéhosi Sonitusu (Sonitu?), což se mi nepodařilo vyhledat, zdali je to promotér, hnutí, organizace či co vlastně, ale byla to jejich jednašedesátá akce. V té se vystřídali tentokrát před publikem dva interpreti - David Terry, známější jinak jako zpěvák a baskytarista psychedelických Bong a rakouská/ý interpret/ka Julia Reidy. K tomu nám byl dopřán abstraktní vizuální doprovod skrze meotar, což mi přijde poslední dobou jako celkem hip věc, viz třeba Wierd Visuals, na jejichž práci lze narazit na nejedné hudební akci.

Když jsem později někomu popisoval set Davida Terryho, shrnul jsem to do věty "Byl to samotný chlap s akordeonem, hrál 45 minut a odehrál 2 songy". Musel jsem akorát doplnit, že to tedy nemyslím pejorativně. Nástroj v jeho rukou se jen pomalu jak vosk táhl místy až dronové plochy, které postupně stáčel do jednoduchých ale silných melodických zlomů, které sporadicky doplňoval svým fantastickým hlubokým vokálem. Hudebně mi to nejednou připomnělo můj velmi oblíbený soundtrack od Jeda Kurzela k filmu Macbeth a po chvíli přizpůsobování (intimní koncerty v sedě jsou trochu v rozporu s mojí neposedností) jsem tomu naprosto propadl. A druhou píseň, tedy cover jakéhosi italského popového songu s textem "Boys, boys, boys, I'm looking for a good time" si s jeho typickým altovým projevem prozpěvuji doma ještě teď.

Tvorba Julie Reidy je v rámci tohoto diskurzu divočejší, jak ostatně napovídal i kabely zaházený stůl, za kterým vystupovala s kytarou. Její hudba je v něčem lehce přístupnější a členitější. Zároveň ale nikoli pohodlná, protože generované tóny a zvuky využívá poměrně nekonvenčně. Její hudba je tedy více technická, méně atmosférická a vlastně poměrně v rozporu s předchozím interpretem. Zde mě bavilo spíše sledovat, co se jí děje po rukama, zatímco Davida Terryho jsem odzíral spokojeně do prázna. Bohužel při vzácných vokálních vstupech mě iritoval audiotunem zmodulovaný hlas, což je vždycky nepřítel. Obecně jsem byl ale s přístupem, prostorem a atmosférou celé akce velmi spokojený, a to i v okamžiku, kdy se na baru vyostřila debata o tom, že mezi zelňačkou a kapustnicí jsou některé nepominutelné rozdíly.

// Fuchs2 Live: Berlin Manson + Fvck Cvlt + Divo Institute + Jadran (28. 10. 2022)

Říká se, že by si člověk měl rozšiřovat obzory a zkoušet nové věci i za cenu potenciálního neúspěchu. No a tak jsem vyrazil na koncert interpretů Jadran, Divo Institut, Fvck Cvlt a Berlin Manson, které se všechny opírají nebo alespoň jeden z prstů máčejí v rapu a jeho variacích. Asi. Společně s několika přáteli a blízkými jsme tam tedy dorazili zvýšit  věkový průměr, a to přesně včas nato, aby začal hrát o 54 minut se opozdivší set Jadranu. Jejich tvorby jsem byl svědkem již koncem srpna, kdy zlobili s celkem harsh elektronikou pro vyvolené (viz zde). Tentokrát mi přišlo, že trochu přizpůsobili svůj projev charakteru akce, takže to bylo výrazně naducanější, rytmičtější, čitelnější a dobře se na to kalilo. Vokální projev, zpracovaná témata a obecná aura nespokojenosti s životem a se světem tentokrát nejenom mně dala vzpomenout na perfektní ostravské Schwarzprior, kteří už osmý rok prostě nejsou schopní vydat další desku, takže díky bohu za Jadran.

Na následující Divo Institute jsem byl zvědavý nejvíc, protože to je aktuální projekt Johnnyho Násilníka, jehož sólová tvorba mě tankuje dlouhodbě jako že docela dost, leč ji pověsil již na kříž právě ve prospěch Diva. A měl jsem radost. Je to totiž odpálená punková kytarovka, na kterou se dobře mydlí, za ty riffy se nestydíte a moc to nezastavuje. Zároveň se to ještě může opírat o vyhlášený násilnický koncertní projev, protože tahle smažka prostě v klidu nepostojí, neustále leze skákat mezi lidi a ta jeho drzost a energie je prostě nakažlivá. Nehledě na to, že často jede fakt strašný falše. Ale ono to k tomu nějak patří.

Následně ale padla kosa na kámen. Hele já se ty trapy a tohle a vůbec co to je snažim nějak vehementně pochopit, ale nějak mi to neleze pod čumák. Fvck Cvlt "akcentuje punkovou syrovost sdělení i temnou trapovou formu", vole já nevim, ty beaty jsou hrozně mělký, ty texty takový jalový a nějak se asi odkazuje na nějaký časoprostor, který jsem zjevně minul. Znám tam lidi, co si to užívají a vím, že nejsou blbý, takže mám tendence tuhle scénu obhajovat, ale asi bych měl přestat trápit sebe i je... i když... Já jsem se vlastně na tom koncertě fakt strašně bavil. Hudba nehudba, celej jejich set byl doprovázený očividně nějakou neochotou vyčistit si pódium od nějakých sjetých lidí, kteří v kapele neměli dle všeho žádnou roli, ale celou dobu tam řádili jak frontmani a očividně si nasávali tu slávu interpreta na sebe. Týpka s čepicí  jsem kontroloval permanentně a za celý koncert nevzal fakt do ruky nic a vypadá to, že ho tam ani nikdo neznal, ale na stagi skákal a rozhicovával dav, jak kdyby mu to patřilo. Občas se objevivší kameraman, který dle výrazu mohl mít klidně pocit, že točí kolibříky někde v Borneu, byl taky fest exemplář.

No a Berlina Mansona si už nepamatuju, ale holka řikala, že to údajně bylo ještě horší. Prej křtili desku.