Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

To bylo vsazeno do nitra oblíbené Modré Vopice, kde se toho dne konalo po hudební stránce mnohé. Startovalo se na vlně osobitého prog rocku, abychom si mohli později šlehnout dávku zvonivého drone / doom / blacku a večer pak dojet v transu lomozivého rituálu. Nahlas a pomalu, tak znělo heslo dne.

Forgotten Silence jest kapelou, jejíž koncertování je velmi, ale velmi sporadické. Pro mě to bylo vlastně teprve druhé setkání tváří v tvář. O to svátečnější okamžik to pro mne byl. Je to dáno jednoduše tím, že tuhle kapelu nesu v oblibě. Však se podívejme na diskografii, kde když něco vyjde, je to zároveň velká událost. Pro náš tuzemský rybníček stoprocentně. Ale vraťme se na podium. Kapela toho času okleštěna o kytaristu Medvěda spustila jubilejní repertoár, který byl složen z opusu Kro Ni Ka. Vedle Ka Ba Ach jde o moje vůbec nejoblíbenější dílo zapomenutého ticha. Strašně rád se nořím do spletité struktury kompozic, které tu báječně vygradují svižnější jízdou, tu zas kolébají v až psychedelickém duchu. Zpočátku byl set opředen dosti nevábným zvukem, který se naštěstí později podařilo kočírovat, aby se mohl divák hroužit do jednotlivých nástrojů. Bezprostředně po Kronice přišel další song, který jsem vůbec nepoznal a dříve neslyšel. Šlo o cover Uriah Heep, kteří mne dosud míjeli, takže nemohu porovnat rozdíl mezi originálem a vlastním přínosem. Start rozhodně veselý, vkusný a stylový. Tady mi volba supportu nikterak nevadila.

Krusty: Zdálo se nám dost zajímavé zúčastnit se SUOMI WEIRD SPRING RITUAL II., neboť sestava kapel nám přišla velice netradiční a svým způsobem dost rozmanitá. V Praze už jsme v pár klubech hráli a všechny vypadaly na fotkách mnohem komfortněji a civilizovaněji než fotky Modré Vopice. Ale na místě jsme byli velice příjemně překvapeni jak interiérem klubu (který mi tak nějak nevím proč připomněl starý známý Yacht Club v Brně), tak hlavně skvělým personálem. Všichni kluci z klubu, včetně zvukaře byli pohodoví a vstřícní a dalo se s nimi domluvit na všem – což nebývá zvykem, zvláště ve větších městech. Celá Vopice včetně exteriérů kolem má takové zvláštní charisma. Charisma dřevěné chatky uprostřed džungle industriální zóny. Možná je to jenom tím, že jsme tam netrávili pouze tu necelou hodinku, kterou naše vystoupení včetně zvučení zabralo, ale posedávali jsme tam už od odpoledne a za popíjení erárních nápojů a jídla jsme čekali na zbloudilé DARK BUDDHA RISING, kteří se ztratili na cestě z Berlína kdovíkde a jakožto headliner prostě museli zvučit jako první. A tak jsme zabíjeli čas vykecáváním, popíjením kávy, někteří se vydali do města lovit další jídlo či bankomaty…

Nazkoušeno jsme měli a tak byl relativní klid, a to i přesto, že námi hrané staré kusy jsme mohli všichni pohromadě secvičit pouze na dvou zkouškách. Před deseti lety totiž vycházelo naše album „Kro Ni Ka“ a tak jsme si řekli, že by nebylo od věci zavzpomínat právě na toto album. A tak doufám, že se nikdo v klubu při našem setu vysloveně nenudil. Je mi jasné, že ve společnosti černočerných a temnotemných kapel jako BLUES FOR THE REDSUN a DARK BUDDHA RISING jsme tam působili možná i optimisticky. Ale kašlat na to…no ne? Zvuk byl myslím výtečný a to jak na podiu, tak v sále (prý). Všichni lidi od pořádajících MetalGate plně profesionální. Za nás palec nahoru a jen doufám, že podobná tradice monotematických (nejenom finských) koncertů bude pokračovat i příští rok.

Po mnoha studiových posleších split kazety s utahanými V rukou osudu, jsem měl konečně tu čest poznat Blues For The Redsun naživo. Žánr bych nazval asi jako metamfetamin doom. To proto, že jde o svérázný pomalý black s prvky doomu a samozřejmě hlukových odnoží, které do tvorby zapadají naprosto perfektně. Vláčné tempo s výtečnými motivy (hlavně první song vyloženě zabíjel) a nespočtem ruchů. Obsluha krabiček stála u malého pultíku pod podiem, čímž se vlastně stala součástí divácké komunity a jako by se zdálo, že ke kapele na podiu ani nepatří. Avšak víme, že důvodem je hlavně prostor. Nicméně k těžkopádné atmosféře zároveň nahrával i hutný dým (který teda pěkně smrděl) a dekadentní projekce, na kterou jsem blbě viděl přes jisté dvoumetrové individuum, které jednak mělo potřebu stát úplně vpředu a jednak neustále mávalo rukou jak na Masters Of Rock. Nejdříve úsměvné, později trapné a vyloženě tristní, ale to už je každého věc. Záblesky, které jsem z doprovodných obrázků viděl, měli jednoduše narkomanský podtext a silný dopad na emoce. Záběry feťáků na pokraji společnosti jsou mrazivé, a když k tomu doplníte stejně mrazivou hudbu, jste vlastně lapeni do sítě, ze které se těžko dostává. Blues rozhodně není žádný čajíček, jde o silnou kávu pro otrlé. Vnímavým budiž odměnou výrazný zážitek s přesahem. Jsem rád, že takovéhle bahno u nás taky někdo hraje. Plus má u mne zpěvák za tričko Shrine Of Insanabilis. Opravdu silné vystoupení.

Závěr patřil rituálu Dark Buddha Rising, kteří podium ozdobili stylovou dekorací v podobě stojánku ověšeném různými ostatky, ať už lidského, či zvířecího původu. Zejména tmavé důlky lebky byly v kombinaci s jejich hudbou výrazně uhrančivé. Co se mi však od samého počátku moc nezdálo, byl zvuk, který byl necitelně nahlas. V průběhu setu mi dokonce přišlo, že na síle naopak nabírá. To mělo za důsledek, že jsem byl po zbytek víkendu hodně hluchý a pískání slabě odeznívalo ještě v pondělí. No jo, špunty by byly občas fajn… Každopádně šlo o zajímavě pulzující muziku, která místy kvetla v nervní disharmonii a jindy se nesla v monotónním přednesu. Ohlušující kytary vrněly tak mocně, až se třásla kolena a dost možná i celá bouda Modré Vopice. Údery do bicích byly nekompromisně zlé a naštvané, což zejména při rozechvění činelů mělo zvláštně dynamický charakter. Trochu mi to připomínalo nedávné vystoupení Thaw v rámci Žižkovské noci, ovšem Dark Buddha Rising jsou z jiného těsta. Sázejí více na dřevní průběh s okultní atmosférou. Do země zadupali všechno hezké a barevné. Na povrchu zůstal jen prach, smrad a hluk. Podobně netradiční koncerty mne vyloženě baví, dokážou totiž báječně katapultovat mysl pryč a chápu je jako jistou formu relaxace. Možná to zní divně, ale o tom tahle hudba je. Jo, i druhý díl finského podivného jara byl skvostný.

Autorem přiložených fotografií je Coornelus, kterému tímto velice děkuji.