Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
7JK - Anthems Flesh

7JKAnthems Flesh

Victimer30.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Zajímavá kooperace, která dala vzniknout kvalitní elektronické nahrávce. Nemyslel jsem si opak.

Dnes se podíváme na album, které není úplnou novinkou, ale jeho vznik je datován do minulého roku. To však v této chvíli nebude nijak na škodu, protože podobně stavěná dílka se na našich stránkách donedávna objevovaly spíš sporadicky. Jde o spojení ambient - industriálního světa dvouhlavého projektu Job Karma se zpěvákem Mattem Howdenem, jenž je nejčastěji vnímán jako hlas sdružení Sieben. Odtud tedy logické vyústění v název 7JK. Sieben se na Echoes zatím neobjevili, ale to neplatí pro tvorbu Job Karma, jejichž recenzi na album "Tchernobyl" lze nalézt ZDE.

 

Dominantním prvkem alba je předpokládaně elektronika postavená na rozpoznatelných motivech typických pro wroclavské duo. Na tomto místě bych rád zmínil, že identita Poláků je sice stižena příbuzenstvím k tajemnému světu ambientu, ale i tak bych řekl, že patří mezi stravitelnější interprety. Album "Anthems Flesh" je možné chápat jako o to větší naklonění se k písničkovější formě elektronické hudby. Je tvořena tak, aby v ní neměly místo jen deklamace, ale klasický vokál a od toho se vše odvíjí.

 

7JK jsou zkrátka symbiózou postupů Job Karma a typického zpěvu Howdena. Ten se občas připomene i houslemi, takže jsou místa, kdy je propojení strojové hudby s hudbou klasickou poměrně svěží, ale neřekl bych nějak překvapivé, natož neotřelé. Navíc jde v případě houslového klíče o minoritní položku. Spíš tuhle nahrávku vnímám jako výzvu pro oba typy umělců a jejich vzájemné setkání jako poučné pro oba skladatelské tábory. Album se rozlívá od industriálních elementů, přes tklivé tóny ambientu, až po osmdesátkovou elektroniku a Kraftwerk situaci na německých dálnicích. Výsledek je harmonický a experimentální zároveň. Jsou zde skladby, které by mohly vést solidní dialog napříč rádii, pokud by tedy rozhlas podobně laděný projekt zachytil. Jsou zde ovšem i místa, kde je prostor na vyšší hru zkušebních manévrů kam až se lze v rámci (ne)stanovených možností pohnout. Osobně mě zaručeně dokáže nakopnout radiací Černobylu proložená elektronika, kterou sebou Job Karma chtě nechtě přitáhli i sem, a jen čekat co se s ní dnes stane v přítomnosti Howdenovic přednesu.

 

 

 

 

"Anthems Flesh" si dokáže udržet odstup od všeobecné líbivosti a přitom kolem ní neustále poletuje. Album má náboj, nutí k pozornosti a strnulost je mu cizí. Škoda, že jsem k němu došel tak trochu s křížkem po funuse. Pokud by měla spolupráce do budoucna pokračovat, očekávám další nadstandardní příspěvek. Pokud se pokračování nedočkám, budu se rád vracet k této nahrávce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky