Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O tom, že jsou Bloodbath v nejlepší kondici, není nejmenších pochyb. Album Grand Morbid Funeral se může věšet na krk jako zlatá medaile vítězům smrtícího sprintu. Jakoby vždy se změnou zpěváka došlo k přílivu čerstvé krve do srdce a soukolí se vzepjalo k mimořádně heroickému výkonu. Je to zvláštní, protože slabou desku Bloodbath nenatočili a přesto každý nový počin překvapí oprášenou vírou bez ztráty kvality. V historii kapely se změny většinou týkaly postu zpěváka a vždycky to byla silná jména. Tägtgren, Åkerfeldt, nyní Holmes. Každý naprostý unikát s jedinečným projevem, kterým kapelu zásadně ovlivnil. U Bloodbath se nestává, že by nové album někdy opisovalo od toho předchozího a chtělo se učit z jeho chyb. Spíš se snaží vymanit z podsouvaných očekávání a vybarvuje se zcela podle vlastních plánů. Ten rodokmen se sice zapřít nedá, ale každé dílo má svou vlastní tvář. Vokál je pak hlavním určujícím faktorem.

Album Grand Morbid Funeral je v podstatě jednoduše zahraný death metal, ale s mimořádným apetitem a přitažlivostí. Je zbytečné se shánět po nových nátěrech na zakrytí staré omítky nebo se mermomocí snažit najít schované berličky v ateliéru umělé inteligence drátů a krabiček. Album je poklona klasickému švédskému zvuku, kdy se rozdrnčí všechny tabulky v oknech a v garáži se pod rukama mechanika rozeřve zarezlý motor. Všechno je dílem poctivé kytarové práce, která chrastí jako kostlivci v nepohodlných futrálech a návykového rytmu, který se bez zbytečného spěchu valí vpřed. Sice je pravděpodobné, že k nějaké retuši ve studiu došlo, ale výsledek hraje živým entuziasmem mrtvých. Tohle hrát na funusech, tak není koho pochovávat. Všichni by odešli po svých zpátky domů, do vyhřátých pantoflí, často k „velké radosti“ pozůstalých.

Melodie, jejichž  funerální  tón pokrývá celou scénu jako poprašek z komínů krematoria, se odbavují rychle jako vlaky v Japonsku, žádné složité tanečky. Rychlé odkrvení a blesková ztráta vědomí je znakem dobré práce řezníka, jeho milosrdenství a podobná ušlechtilost zdobí i přístup Bloodbath k dílu. Rytmus se nejlépe cítí ve středním, rock'n'rolovém tempu, kterému se ostatní nástroje rády přizpůsobují. Díky této „jednoduchosti“ jsem si na albu vytvořil závislost. Klasické drnčení strun doplňuje pochmurně znějící sólovka, která ničivými rezonancemi a pomalými změnami tónů naprosto mění účinek dosavadního průběhu pohřbu.

Je to důkaz, že Bloodbath umí zapracovat na atmosféře. Na stůl padá černý stín jako tajný trumf hlavně v pomalejších úsecích, kde je dobré se nezdržovat a spěchat někam na světlo. Bez použití kláves nebo nasamplovaných efektů dosahují pomocí kytar kýženého účinku a řezanice destrukčního stylu dostává punc temné nálady. Nadhled a uličnictví, které dýchá z rychlých partů, se znenadání potápí do doomových hlubin, kde se atmosféra sama zahušťuje. Přibývá vrásek a zpočátku jednoduchá deska odhaluje dosud skrytý význam. Použitých nápadů je hodně a album na chvíli nezasmrdí odérem nudy. A přesto je to naprostá klasika, které se Bloodbath drží silou býka. Šlapající rachot útočí na kult dokonalosti a věru to nebude mít moc těžké, protože lepší funus si umím jen těžko představit. S důvěrou se nořím do domácí mlýnice přímo pod aparátem, rychlá gesta prokládám zamilovanými pohledy na manželčina rozlobená záda a dbám na pitný režim. To hlavní ale nakonec.

Netrpělivě očekáván a nekompromisnímu drobnohledu byl vystaven hrdelní výkon Nicka Holmese, který za mikrofonem vystřídal progresivního dezertéra Ackerfelda. Jak se popasuje s ryze deathmetalovým dílem, co mu nabídne? Musím říct, že je to paráda na n-tou a že Nick své hrdlo nenechal obrůst purulentním mechem. Vše, co nemohlo ven u domácích Paradise Lost, se tady z něho lije v toku prohnilých usazenin. Orezlou rašplí zrevidoval hlasivky a s potěšením shodil okovy, které ho věznily v zátoce s mírnou, spíš stojatou hladinou. Jistota, s jakou mu hlasivky hrčí, je nevídaná a Bloodbath v něm získali originální zvukový fenomén. Není to klasické blití, co vyluzuje. Jeho zpěv je hrubá deklamace nenapravitelného alkoholika žádajícího další sklenku kořalky. Stále znovu a znovu se opírá o pult a žádá další lok. Říká si o něj nezaměnitelným chrapotem, kterému  je solidně rozumět a hlubokou artikulací přispívá k celkově dobrému dojmu. Když v závěrečné a titulní skladbě deklamuje Grand, Morbid, Funeral, je dojem záhrobní seance dokonalý.