Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dead Maggoty Productions - Echoes Of The Underground

Dead Maggoty ProductionsEchoes Of The Underground

Bhut3.6.2026
Zdroj: CD
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Sympatická kompilace s netradičními, dosud nevydanými a všelijak jinak raritními skladbami převážně z death metalových koutů naší země.

Nebývá zvykem psát recenzi na kompilaci, ale když autor hezky poprosí, a navíc je to sympaťák, a dokonce dle aktuálního žebříčku 24. osobnost scény, tak proč ne. Doufám, že cítíte určitý humor. Zkrátka je tady nějaká nová kompilace, která má určité atributy a docela rezonuje hudebním éterem i barvami, ve kterých vznikla, tak proč si o ní něco nepovědět. A kdo ví, třeba zrovna já nebudu úplně ten, který nabídne jen plácání po ramenou. Takže, lidé, čtěte.

 

Echoes Of The Underground, tak se zove nová kompilace, kterou stvořil Miroslav „Levi“ Kočegura, aktivní to člověk nejen v hudebních kapelách jako Origin Of Infinity či Decompose To Ashes, ale především vydavatel pod značkou Dead Maggoty Productions. Možná vám titul kompilátu něco napovídá. No jasně, Echoes From The Underground je deska kapely Vertical Horizon (americký hodný rock), ale to je jen obyčejná shoda. Vzhledem k titulu a určité filozofii naší „redakce“ se vlastně nabízí i paralela, že by to mohlo být o nás. Protože tomu tak ale není, alespoň napíšeme, jak to tedy je.

 

Dead Maggoty Productions je Leviho šikovné vydavatelství, kde si tento človíček plní sny, pomáhá objeveným nadějím a zkrátka všelijak podporuje kapely, které jsou mu nějakým způsobem po chuti. Asi každý tušíte nebo znáte, jak to prostě funguje. A protože se blížilo jubilejní katalogové číslo 50, chtěl z něj vytvořit něco zajímavějšího, výraznějšího a pro vydavatelství charakteristického. A tak padlo rozhodnutí, že pod DMP050 vyjde kompilace zajímavých českých kapel a jejich skladeb, které nenajdete na žádné řadovce, případně jinak raritní a nevydané kousky. Aby to jednoduše nebyl jen soubor písní, ale měl i určitý punc něčeho originálnějšího.

 

Tolik jasně daná fakta. Teď už záleží na každém osobně, jak se k dílu postaví. Jednoduše se stačí odrazit od toho, zda jsou člověku po chuti různé kompilace. Já je třeba mám rád, protože ve své době znamenal takový materiál širší bránu ke kapelám, které jsem do té doby třeba neznal, a naopak rozšiřoval znalosti o kapelách, které jsem nějakým způsobem naháněl. Často se stávalo, že skrze kompilace se vylouplo něco, co jsem do té doby neznal, a najednou se z toho vykreslilo něco mimořádného. A samozřejmě že to někdy fungovalo i naopak. Užité skladby byly perfektní, ale když jsem si pak sehnal celé konkrétní album, tak ta skladba najednou trčela nade vše ostatní a ten zbytek nějak nedokázal vydobýt kýžené pozice.

 

 

Snad i proto se Levi rozhodl vyjevit ukázky, které teď a tady reprezentují raritní materiál. Ten záměr se mi moc líbí a nutno jedním dechem dodat, že mám formát kompilací rád. Znamenají pro mě hodně. Tvořily ve své době základy nějakého rozhledu a povědomí, a dokonce u některých lovím celé desky, abych měl ve sbírce kompletní původní materiál, ze kterého byla ona kompilace extrahována. No a kdo mě zná, ten ví, že je rád i tvořím. Však dosud poslední díl tištěné verze Kaple je toho celkem hmatatelným důkazem.

 

Výběr kapel a songů, které jsou na Echoes Of The Underground, se zužuje na tuzemskou scénu a převážně aktuální, nepříliš staré skladby. Respektive jejich verze, jelikož kupříkladu taková věc jako Astral Terror je song původně od kapely Remembrance, vydaný v roce 1993 na demosnímku. Dnes jej de facto stejní autoři přehráli k obrazu současnosti. Ano, jsou to ti Forgotten Silence, kteří takto předvádějí reflexi sebe sama. Že to zní zajímavě? No jasně. A tím to ještě nekončí.

 

Pokud bych měl v coverech pokračovat, tak tu máme cover Anathemy v podání Postcards From Arkham nebo cover Serious Music ve verzi od Ingrowing. Perličkou je třeba i hostování Big Bosse v kapele Pandemia, což je song, který je vskutku luxusním artiklem téhle sešlosti. No, nebudu tu jmenovat celý tracklist, ale obecně mohu doznat, že jde především o deathmetalové podnebí. Jako vsuvka jsou tam poházeny doommetalové střípky, ale třeba já osobně si pláču nad absencí blackovějších výpadů. To ale není vlastně nijak podstatné. Tady jde o čistě Leviho režii, který to cítí tak, jak to leží a zní.

 

Jak to celkově zhodnotit? Jednoduše pozitivně. Asi takhle – je to materiál, který potěší nějaké sběratelské choutky a oddané fanoušky určitých zúčastněných kapel, kteří takto získají nějaký zajímavý střípek navíc. Tak to třeba osobně vnímám přímo já. Ale v obecné rovině lze hovořit o slušné práci, která potěší. Hovořit o něčem zcela mimořádném a povinném ke znalosti bych asi nedokázal. Je to furt jen svým způsobem klasická kompilace, byť se zajímavým výběrem skladeb. Netřeba hledat senzace. Je to fajn a určitě to řadu lidí potěší. Zjevně se už opakuji. Asi nedokážu momentálně povědět nic chytřejšího.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Pekárek / 7.6.26 10:54odpovědět

Pěkná a skvěle vypointovaná recka!:-) Něco podobného se mi stává docela často:-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky